věty

lyrická sluneční teorie

4. března 2018 v 20:36 | Keeble

Znáte to divný kouzlo rán, kdy nebolí vstávat? Kdy už je světlo, který říká: "Je to fajn". Který se usmívá skrz záclony a upíjí trochu tmy v pokoji. V tom pokoji, kde ještě včera hrály stíny se světlem na babu. Někdo tohle už myslím řekl, ale já bohužel nevím kdo. Tudíž nemůžu do poznámek pod čarou malou indexovou jedničkou uvést zdroj. Vím jen, že je to super.

Občas se s těma ránama potkám. Mávají už z dálky, kříčí to svoje: "Je to fajn!" a já si říkám, že vlastně vážně je. Zapomeneš na všechno a slunící svítíčko, který nikdy jindy neni takový jako těsně nad obzorem při svojí cestě nahoru...
Čím to je, že ranní slunce nikdy není jako večerní? Večerní tě kolíbá, pomalu šeptá, že už se to chýlí ke konci, ještě na chvilku tě chce pohladit, povzbudit, než úplně zmizí. Večerní slunce se rozkládá v duši jako kostička čokolády na jazyku, pomalu a sladce. Zato rána, ta jsou bez lidí. A jejich slunce je blažený nad tím prázdným světem, nad svěžíma barvama, nad živostí všeho kolem. Ranní slunce umí být živější než život. Umí svítít skrz okna jako hřejivé pohledy všech nebeských bytostí, umí z nevlídna udělat vlídno, umí víc než všechny noci dohromady. Ranní slunce se na jazyku nerozkládá. Ranní slunce se rozlévá hrdlem jako loky chladivé vody po dlouhé žížni, zalévá tělo jako skok mezi ledové vlnky vprostřed tetelícího se, hutného nepoddajného vzduchu letního poledne. Polední slunce sžírá.

Slunce totiž není jen žhavá žlutá koule kdesi uprostřed vesmíru, stejně tak jako člověk není jen změt tkání a kostí. Člověk má duši, stejně tak jako ji má i slunce. Slunce není jen jedno, ne. Sluncí je tak mnoho, kolik jen je lidí na světe...Je proměnlivé jako sama povaha lidstva. Je životní láskou. Je podmětem se smát, stejně tak jako důvodem, proč plakat. A je i vším, čím my nemůžeme být.

Procházím se kouzlem slunečnýho rána. Šeptá, šeptám, šeptáš. Je to fajn.

Keeble

večerní nebe

28. září 2017 v 22:39 | Keeble
nemám co zajímavýho povídat, denodenně sedim jak pvce v ústavu kterej si se mnou dělá co se mu zachce a když už něco zajímavýho dělám, má na to někdo kecy. a pak si jen vrazim sluchátka do uší, a přeju si být někde úplně jinde a možná taky trochu někdo úplně jinej. nebo alespoň někdo, kdo žije svůj život, a ne ty cizí. a nikdy jsem ani nic nechtěla dost na to, abych si za tim mohla jít, protože pak prý žadný překážky nejsou nepřekonatelný, ale já ve výsledku vždycky narazila na betonou zeď jako byla v berlíně, takže to bylo asi málo. asi jsem nechtěla dost? možná si za všechno můžu sama. měla jsem tolik příležitostí, něco udělat. a vždycky jsem to nechala plavat, protože to bylo moc těžký, protože to vyžadovalo moc času, protože jsem si myslela, že na to nemám. že to je pro jiný lidi. ale nikdy jsem se nezamyslela, kdo jsou ty liný lidi? úplně stejně obyčejný bytosti, jako já. s tím rozdílem, že oni se nebáli něco udělat, protože si to neodůvodňovali tim, že jsou právě jen ty obyčejný lidi. a cokoliv jsem začala vždycky skončilo dřív než se to mohlo někam posunout, nebo se prostě něco posralo, nebo mě naprosto nikdo nechápal, protože jsem byla někde úplně jinde. protože pořád jsem někde úplně jinde. úplně jinde než ti ostatní lidi co jsou taky někde úplně jinde. i když furt míň, než ty, co jinde nejsou. a když jsem si pak myslela, že třeba vim, kam patřím..tak stačila chvilka, abych veděla, že tam nikdy patřit nemůžu. a možná ne ani tak nemůžu, jako nesmím. a tak jsem jak ty lidi, co nemají moc peněž, a koukají se do výloh drahejch obchodů, aniž by věděli, že vůbec o nic nepřichází a že maji možná sťastnější životy než ti uvnitř, někde hodně hluboko v samých základech. ale to všechno dohromady je pořád lepší, než vidět lidi, který si na něco hrajou, a myslí si, že tak dobudou svět. a radši budu ten nejobyčejnější člověk na planetě, než abych byla člověk, co si na něco hraje. a s čím víc lidma se bavím, tím víc a víc si uvědomuju, že si s nima nechci a nemám co říct. a že ty, se kterýma si co říct mám, bych spočítala na prstech rukou. a všechny ostatní rozhovory jsou jen kreslení čárek na zdi vlastní cely.
vždycky ve mě paralelně bežely dvě dějový linie. hrozně jsem chtěla dělat šílený věci. a hrozně jsem se bála dělat šílený věci.
jak má být člověk sám sebou, když se ho denodenně někdo snaží přemontovat? jak mám žít svůj vlastní život, když ten jediný co mám ani není úplně můj? já jsem měla strasně moc snů. tak trochu nezdravě mnoho a nebo nezdravě velkých. a čím jsem starší, tím víc mám pocit, že si nikdy nedokážu splnit ani ten nejmenší z nich. s každým rokem škrtám pak políček z pomyslnýho seznamu "jednoho dne chci" s myšlenkou, že je to prostě utopie. že na to nemám, že na to nesmím mít, nebo že jsem jen v moc jiný době. až na to, že jakákoliv jiná doba než tahle by byla ještě horší. což nic nemění na tom, že tahle pořád není ta vhodná.

když se člověk objeví po sto letech, měl by být aspoň pozitivní. jinak už ho neomlouvá vůbec nic. má se pak tedy omluvit sám?


Keeble

někde uprostřed

5. července 2017 v 23:00 | Keeble
jak bych měla začít? snad, odpusťte?
někdy moje vůle nestačí ani na to, aby navštívila pomyslné domovy svých více nebo méně pomyslných přátel. akorát tak sepsat myšlenky, a sebevíc tě zajímají, ty ostatních nechat pryč, viď? ach, už zase...
nepoučitelná a nezachytitelná. čas ti zase nestačí, a to ho máš víc, než ho doopravdy je. a pravdu mám. rozmlouvej sama se sebou a předlož to druhým, nejlepší cesta k básnické schizofrenii.
přeji vám tedy hezký večer. ale ne rozloučením, ale úvodem. on v tom ovšem není takový rozdíl.


máj už se dávno schoval do kouta-dnes nemám náladu na básně. ale dnes to ani nebude dlouhé. jen takové zamyšlení, pokojíček uprostřed tvojí hlavy. tady dvě okna, dveře, záclony jsou duhové, se žlutými puntíčky. říkali jste to tak? snad ano.
proč tvojí hlavy, proč ne mojí? mluvím sama k sobě? nebo už nedokážu rozeznat, co jsem já, a co už ne? co už jsi ty...svět mě někdy děsí, zatímco mě hladí po vlasech. jako sourozenec, co tě kopl do břicha a ještě než toho stihne nechat, už se omlouvá. ale to není z lásky, ještě ne, to teprve časem. hlavně aby nic nezjistila maminka...
dnes jsou to jen ozvěny. jak ty papírky v pečivu, víme. něco ti poví, a ty se hrozně zamyslíš. ale pak začneš žvýkat a už na to zapomeneš. lidi žijou pro jídlo, možná. nebo jenom já, občas. tak osmkrát denně? zas to nepřehánět. jsou věci co jsou víc. ty kouzelný sušenky jsem nikdy neměla.
ten moment, když máš chuť se omluvit, jaký blbosti to píšeš. ale ty blbosti někde hluboko mají myšlenku, a tiše doufáš, že když ne ty, tak tvoji čtenáři jí třeba najdou. pozornému čtenářu se otvírá celý svět možností, víte to? já ne, pozorný čtenář asi nejsem. možná na třetí pokus. všímám si jen detailů. ale celková kontura...ztrácí se mi. brýle na dálku?
nechci nic hlubokýho. chci vlastně plkat. chci nahodit atmosféru, milou, takovou zadumanou ale drobnou jako moucha, co si mne pacičky. a chvilinku jí udržet, v našich hlavách. budou z ní hezké sny? prosím, zkuste to.

Keeble

zlomek krásy

1. května 2017 v 16:48 | Keeble

dneska svítilo slunce, roztříštilo se a rozsypalo po zemi.
vítr foukal, ale každou chvíli si odskočil někam jinam. a roztříštěná slunce se chvíli chvěla a chvíli se zadrženým dechem stála na svém místě v zápalu vnitřního boje.
přála bych vám být dneska tam kde já. netvořil se mi pod kůží jen vitamin D. tvořily se tam zárodky veršů, zárodky krásných slov, která stačí jen ve správnou chvíli poskládat-do vět.
ta správná chvíle ale nepřišla...
a tak mi nezbylo než zlomek krásy toho momentu zachytit jinak.






užívejte máje, čťete Máchu, a ne jen první zpěv.

Keeble

výpisy z...deníku?

30. dubna 2017 v 20:28 | Keeble
není deník od toho, že se do něj píše denně? tedy jak nazvat snůšku myšlenek bez dní a dat, s notnou dávnou všeho ostatního?
2k16/2k17
neb se to tak píše. moc velký smysl mi to nedává. o co snažší je napsat 'k' než '0'?
nedávám to sem, abych se vyznala. to jsem udělala už tím, že jsem to napsala, do té věci beze jména. dávám to sem proto, že se mi líbí, jak se k sobě slova hodí. jak se k sobě sklání. jak zní. jak zvoní jako konvalinky na okenní tabulky. však vy víte. žejo?

ne-zřetelně

17. dubna 2017 v 23:07 | Keeble
kde je ta hranice mezi dnem a nocí?
linie mezi světlem a tmou, předel moře a pevniny, hrana hory a přilehlé stráně.
smrt jako protipól k životu, jako by nikdy nešli paralelně vedle sebe, v té samé bytosti, a nepřelévali se jeden do druhého jako neonová světla.
láska jako opak nenávisti. nebylo už snad tolikrát řečeno, jak děsivě blízko k sobě mají?
kdo ve světě definoval, co je správné a co špatné? chromý jelen to nepřijal.


hranice mezi dnem a nocí je tam, kde se slunce potká s hvězdami a hvědy se sluncem. tam, kam lidé nemohou.
je tam, kde mají stíny nezřetelné obrysy a rozplývají se do neurčita.
kde sotva uschlý písek znovu ochutná polibky slané vody.
odkud už nevyrůstají svěže zelená stébla trávy.
moment, kdy jeden protipól převáží druhý a ovládne bytost celou svou podmanivě plamennou silou.
protože ničeho, co bylo řečeno mnohokrát, není příliš na to, aby se to nedalo říct znovu.
sami lidé si určili normy, ledově chladné, svazující, jedovaté...
chromý jelen to nepřijal, protože se nikdy nepovažoval za jednoho z nás.

nezodpovězené otázky se mi vždycky líbily víc.

Keeble

v mantinelech

3. března 2017 v 16:18 | Keeble
věci, který překáží a potřebujou uklidit, nechám chvíli válet na podlaze a pak je někam zastrčim. navenek to vypadá uklizeně, ale v šuplíkách je zmatek, v krabičkách chaos. přesně to jsem já, moje nitro. dílčí věci odsunu někam dozadu. ale všechno to jednou přeteče, a to se pak začnu topit. je toho moc, nedokážu ovládnout takovou masu. všude kolem mě je nepořádek a už neni, kam bych ho mohla schovat. kam se podívám, něco na mě vyskočí - klubko nití, stará vzpomínka. a když to konečně uklidim, všechno začne nanovo.
nemám v sobě jedinou záležitost, kterou bych naprosto uzevřela a mohla říct - dostala jsem se přes to. ne. všechno schovávám, odsouvám, zatrkuju, popírám. a pak na to doplatim.
lidi řikaj, že jsem pečlivá. docela puntičkářská. a jo, možná i jsem. ale ti, co mě znaj, mi taky řikaj, proč. protože moje duše je zmatek, protože si to kompenzuju, protože se tim snažim udělat ve svym životě alespoň nějakej pořádek, smysl, systém. ale já čím dál víc vidim, jak to selhává. a jak mi to vůbec nevadí. lidi se na mě dívaj divně, protože jsem divná-možná jiná než oni. a to se v dnešní době nerado vidí. názor ostatních se víc a víc stává něčim, co se mě naprosto nedotýká. všechno kolem mě jako by se mě týkalo míň a míň. žiju si ve svym světě a ten reálnej? nelíbí se mi a tak ho popřu? můžeš popřít cokoli, ale ne vlastní život. žádnej šuplík neni dost velkej na to, abych ho tam mohla schovat. a já jako bych si to nedokázala uvědomit.


jdu v mantinelech, vyznačený cestičce, a to, co je za nima, je můj život. můj život, kterej se snažim nevnímat. ne takovej, jakej doopravdy je. ale přes drátěnej plot moc dobře vidíš do zahrady. jen do ní nemůžeš jít. takhle chci skončit? vidět svůj život zpoza plotu a nemoct na něm nic změnit? všechno se vymyká mnohem víc, než bych si přála, mnohem víc, než zvládám.

a ty to všechno vnímáš. ještě aby ne, nevědomky ti to píšu přímo před oči. tváříš se, že mi podáváš pomocnou ruku, ale tou druhou mi tiše odvazuješ jištění. a já ten fakt beru, převazuju zašedlym provázkem a ukládám na nejvyšší poličku, kde už se ani neutírá prach.
volim si cestu, která je slepá.
všechno si to uvědomuju, pořád tak trochu nezůčastněně, a vůbec nic s tím nedělám. naopak, skáču do řeky, aby mě její proud nes ještě rychlejc ve směru padajícího vodopádu, vodopádu, kterej mě bezpochyby utopí.
ale svět je přece jen krásnej.
kdyby byl život jako dřív, něco s tim možná udělám. ale teď? teď je to jediná možnost, jak žít. jediná možnost, jak se ze všeho nezbláznit, jak se nezhroutit, jak neutéct. už chápeš? a chápu já? proto. proto s tím nic nedělám-protože nemůžu. cokoliv bych teď změnila, by mě shodilo z mýho pseudo-nadhledu dolu k tvejm nohám. a já bych tam zas klečela a prosila tě, abys ze mě ještě chvíli dělal většího zoufalce než jsem. ne, věř mi, už nikdy. možná mám slabý chvilky, možná i tak tvýmu egu dávám víc, než by bylo zdrávo. ale už nikdy neklesnu tak hluboko, jako tenkrát. ne před tvýma očima.

Keeble

anatomie nehmatatelna

16. února 2017 v 16:55 | Keeble
od konečků prstů na nohou
přes ty na rukou
až ke kořínkům vlasů
tebou rezonuje
cosi
beze jména
beze tvaru
nikoliv však
bez významu

kolenní klouby vypovídají službu a
trojhlavý lýtkový sval
naopak bezhlavě
tě posílá dopředu
vstříc tomu všemu
co tě nepřijme mezi sebe

natahovače prstů a ruky
pozbyly služby
mozkomíšní nervy se odmítají
dotknout jeden druhého
jako uražení milenci
elektrochemické signály-synapse
skončí někde u ramene
a vstřebají se do deltového svalu
lačně
tak jako vyprahlá země
přijímá déšt
když nedočkavě padá z nebe
nevědíc, co ho čeká

kdyby věděl
už by nepadal

ruka je
němá?

kdesi pod
hrudními svaly
ukryté za žebry, za mřížemi
se skrývá
v tom neproniknutelném žaláři
tvůj zajatec
citů

s hlavou sklopenou kráčíš
světem, který je tak krásný
ale čípky
už dávno přestaly vnímat barvy
zdvihač hlavy
nemá sílu nechat světlo dopadat
na čočku-nechá ji mířit k zemi
co z ní vzešlo
nechť jí hledí v tvář
a třeba se
líce usmějí

kruhový ústní sval
zkřivený do němého výkřiku
hlasivky stávkují

a tam, někde nahoře
plujíc mezi mraky
pod klenbou lebeční i
nebeskou
tvůj rozum
máš ho ještě?
tvůj rozum
bez kterého by nefungovalo
nic

hned by bylo všechno lepší

a nebýt jeho
nemusel bys teď
sledujíc utíkající pěšinu pod nohama
motajíc jednu nohu přes druhou
neschopen ani ruce zatnout v pěst
křičíc slova které nikdo neslyší
přemýšlet
nad tím vším osudem
černobílého světa


Keeble

konec, který nemá konce

24. ledna 2017 v 22:11 | Keeble
ten krok nebyl jeden
bylo jich tolik
kolik promarněných lidských životů
ten krok nebyl jeden
ale byl první

těch kroků bylo tolik
kolikrát jsem se nadechla
kolikrát jsem se nadechla a potom
navzdory všemu
mlčela

kolikrát jsi mě nechal
uprostřed ulice a pršelo
nebe bylo bledé a modré
ale pršelo
a tvoje oči byly bledé ještě více
na dně kelímku
s rumem a kolou
jsme hledali spásu
kterou jsem nenašli, ba ani v sobě

červnový slunce pálilo
v klášteře byl chlad
obklopoval a svíral
a za okny kvetlo léto

voda se u břehů
na chvíli zdržela
prohodila pár slov se známými a
šla dál

příroda a její lidé se
probouzeli s východem slunce
ale někteří až po něm

někteří se probouzeli
a nevěděli kde
fakticky vzato nevěděli kde
ale přesto veděli
že tam jsou šťastní

zlom
konec vzpomínky

kapky klepají
na okno
na víčka
na oči
na řasy
na tváře
na zem

jeden lednový večer
jeden jako druhý?
ne

jeden červnový večer a
jeden lednový
a jeden chybný krok a po něm
desítky dalších
proceděných
sítem
a taky mezi zuby

konec
který nemá konce

a v neskončeném tichu
koupou se ozvěny minulosti
ve vodě zůstává jejich pach
ta voda jsi ty
všechno je pryč ale
ty to pořád cítíš
nebo ne?

prázdnota a
chlad
všechno pohltily

jediný chybný krok
byla existence

ticho, prázdno, unylo.
z mý duše nic nezbylo

Keeble

básníci ztracené doby

8. ledna 2017 v 13:41 | Keeble
psáno jedné z mnoha bezesných nocí





někdy premýšlím, jestli už se v těch písničkách neopakuju?

hřeje tě teplo mostů, co jsi za sebou spálil. teplo ohně zkázy, který tě posouvá dopředu a udržuje při životě. je ti jedno, kolik lidi popálí, zraní, zabije...takhle žiješ, a takhle žít budeš. protože každý nějak musí. a jak mám tedy žít já?

už je zase 2:00. v noci nebo ráno? a není to snad stejné? když se dlouho díváš do světla a ono pak zhasne, nevidíš nic než tmu. to je můj život - tvoje světlo zhaslo a já nevidím na vlastní kroky, nevím kudy jít, a nevím, proč bych vůbec někam chodit měla, ani proč zůstávat kde jsem. nevidím důvod proč dýchat, protože žití není dostatečná motivace. nevidím důvod pro nic. nevidím nic. nic než tebe všude kolem, přes všechno co jsem odstranila. vidím tě v lidech, od kterých se odloučit nemůžu, vidím tě v místech, kterým se vyhnout nedá, vidím tě v činnostech, které jsou nezbytné. každá druhá písnička mi tě připomene, každá druhá z desíti frází v jednom rozhovoru, každý plán do budoucna, ve kterých ty už ale nebudeš...
teprve teď mi to všechno dochází. tolik věcí mi dávalo znamení, tolik věcí tvořilo náhody a náznaky, které náhodami být nemůžou. ale já se nevydala jejich cestou, já se rozhodla je nevidět, žít svůj svět v růžových brýlích, které jednou upadly a rozbily se a já uviděla realitu a neudržela se na nohou. a pak? pak už vše směřovalo k tomu, co bylo nevyhnutelné.

že život jde dál? ó ano, jistěže jde! ale proč? proč při všem špatném, co se stane, musí jít dál? nemůže se jen zastavit a rozhlížet kolem? ne, nemůže. dnešní doba se tak tlačí dopředu, že když se zastavíš, strhne tě s sebou, jen jsi o pár řad víc vzadu. ale pak se zastavíš tolikrát, že už tam žádná další řada není. tvoje vlastní doba ti utekla.

kde jsou ty časy, kdy jsem říkala, že nedokážu milovat?

co teď asi děláš? ne, nespíš, ty v tuhle dobu nikdy nespíš. bdíme tedy spolu, ačkoliv o tom nevíš. ta myšlenka hřeje a chladí zároveň. myslíš na mě někdy? jenom zlomek toho jak já na tebe...a proč bys měl? už mě nepotřebuješ. vzal sis, cos chtěl, a nechal mě stát uprostřed čtyř zdí. už jsi na mě jistě zapomněl, ano, tak jako já na ty, jimž jsem kdysi zlomila srdce. občas na ně vzpomenu, přemýšlím co jsem mohla udělat jinak a jestli jsem tenkrát byla šťastná. ale s jistou dávkou provinilosti a smutku musím konstatovat, že už jsou to jen jména, k nimž se možná váže pár vzpomínek, co by se zapomínat neměly. toť vše. žijí vlastní život a já žiju ten svůj, který ve všech bodech směřoval přímou úměrou do svého maxima, a pak...pak už jen klesá. který ve všech bodech směřoval k tobě. ale já jsem teď jenom jméno. jméno, ke kterému se váže pár vzpomínek, které už jsi dávno zapomněl. a až se za deset let potkáme, půjdeš po ulici stejně nepřítomně a zaneprázdněně jako vždy, pozdravím tě, a ty se na mě podíváš tím zkoumavým pohledem, co říká - odkud jen toho člověka znám?





možná ze mě nebude úplně hudební umělec...ale nikdo vám přece neříkal, že si to máte pustit, no ne?

Keeble

graf nezávislosti

6. ledna 2017 v 21:18 | Keeble
všechen svůj volný čas trávím v přírodě, dokud nezmrznu. jako bych svojí bolest mohla utopit v závějích sněhu, jako bych ji mohla zmrazit. chodím po lesích a hledám něco, co tam najít nemůžu. svým způsobem hledám tebe, a svým způsobem hledám sebe. byl jsi pro mě vším, a já teď nevím, co dělat s tou prázdnotou. mám tolik volnýho času, nemám důvod mít u sebe mobil, nemám náladu se s kýmkoliv bavit a s tebou se bavit nemůžu. nejradši jsem sama a pryč od lidí. dneska jsem mrzla venku celý odpoledne, bylo -8°C. chodila jsem na místa, kde jsme byli spolu, kam jsme chodívali. na naše místa. a stála jsem tam, přesně jako tenkrát, ale pak jsem zvedla oči a před sebou viděla jen poletující vločky. jako ty hloupý záběry z filmů-před a po. stála jsem u každý lavičky kde jsme kdy seděli a viděla tam tebe a sebe. na všem ale ležela vrstva sněhu, už dávno nebylo léto. už dávno není léto. přijdu si trochu ztracená. v některých momentech mi to naplno dojde, a to mě to srazí na kolena a vyrazí dech. a někdy mám pocit, jako by se nic nestalo. tak moc jsem tě začlenila do svýho života, že i teď mám pocit, že jsi pořád se mnou. napadne mě něco co ti chci říct, intuitivně se otočím doprava a nebo zvednu telefon a chci ti to říct, a pak se zarazím...můžu smazat zprávy, kontakty, fotky. ale nemůžu smazat vzpomínky a city. tak to je. a tys to věděl.





lidé odcházejí, když je potřebujeme nejvíc. tak to bylo, a tak to je.

Keeble

objímat stromy

1. ledna 2017 v 22:47 | Keeble
takže teď je novej rok, ne? všichni o tom budou psát a mluvit a slibovat si něco novýho. to nevadí, že každej novej rok byl úplně stejně nanic jako ten předchozí, tenhle prostě bude jinej! hej, proč jsme pořád tak děsně plný nadějí a ideálů? nepřináší to jenom zklamání? čím dřív se jich vzdáme, tím rychlejc si zvykneme. zhrzený idealista, prej. možná mají pravdu, možná ne, ale co na tom sejde? a proč tolik otazníků? ztratíme se mezi nima jako v moři. všechno co bylo důležitý je pryč. teď už jde jen o to přežívat. ne žít, ale přežívat. a tak, různě.


zbytek starýho kalendáře, kalendáře z minulýho roku, ale minulej rok už je za náma, už se s ním nebudeme zaobírat. ha ha ha.


v posledních pár dnech jsem cítila něco, co ještě nikdy dřív. něco, co už je ale pryč - klid. takovej hrozně zvláštní klid, něco jako vyrovnanost, něco jako kdyby moře uvnitř mě na chvíli přestalo bouřit a změnilo se v klidnou hladkou hladinu, po který můžeš přejet lodí na druhou stranu zálivu. pořád jsi smutná, pořád tě tvoje pocity ničí, pořád nevíš, jak budeš dokázat nadále žít, ale jako by jsi s tím byla svým způsobem smířená. lehneš si a nemáš potřebu se choulit do klubíčka, prostě ležíš na zádech a nic tě nikde netlačí, tma kolem není tísnivá, zdi kolem tebe se nepřibližují, všechno zůstává tam kde je. všechno je svým způsobem v pořádku. možná jen naoko, ale je, a to je pocit který ti tak dlouho chyběl. a o to rychleji zase odešel.
věřím v to, že nemoc je věcí psychiky. že to je způsob, jak se duše pokouší dát najevo, že takhle to nejde, když už jí nikdo neposlouchá, když už to jinak říct nemůže. nezastavíš se? tak tě tedy zastavím já. a já jsem si už týdny přála alespoň na jeden den lehnout, ale pořád nebylo kdy, bylo potřeba udělat tohle a pak zas tamto. a pak jsem najednou měla 39,5° a nezbylo mi, než vážně zůstat doma. takhle jsem strávila tři dny, kdy jsem po půl roce konečně měla čas zase číst, a když už jsem neměla pocit, že se mi rozskočí hlava, vlastně mi bylo fajn.
a pak jsem, jak bylo v plánu, jela na pár dní k prarodičům. babi a děda bydlí na druhý straně republiky než my, bydlí na vesnici a člověk by nenašel tak klidný místo, jako u nich. se svojí 'nemocí očištěnou duší' jsem chodila každej den přírodou, která je tam vážně naprosto úžasná, cítila jsem, jak mě nabíjí energií. možná jsem vypadala jako cvok, stála jsem dlouhý minuty před jednoduchejma výhledama, pomalu objímala stromy, chodila cestičkama co nikdo jinej ani neviděl, jo, byla jsem svým způsobem šílená. šílená z toho pocitu, že je mi dobře, že je mi tu dobře, že všechny svoje problémy jsem nechala doma pod postelí a jedině tady před nima můžu utýct.
ale pak se něco podělalo. něco jsem viděla, něco jsem četla, něco mi došlo, já nevím. ale během chvíle ten pocit najednou zmizel. zběsila jsem ho hledala ve všech koutech lesa, pod kameny, v korunách stromů, kolem zapadajícího slunce, v rámech starých okenic, pod polštářem...ale odešel tak rychle a znenadání, jako prišel. trochu jako ty, viď?

a tak tu teďka sedim, je mi vlastně docela blbě, ne proto, že bych včera moc pila, nevím proč, prostě je. sedím a píšu nekonečnej článek, kterej si možná někdo přečte a možná ne, ale já se přiznávám, že ho hlavně píšu proto, že to všechno ze sebe potřebuju vypsat. stejně jako tolikrát předtím, že.
schovávat se v knížkách, to neni život. ale je to způsob, jak žít.

říkal jsi, že všechny tvý předchozí vztahy, ač jich nebylo moc, skončily na tom samým-tvých časových možnostech. takhle jsi to řekl. a já jsem se možná trochu vyděsila, ale neřekla jsem vůbec nic, dělala jsem, jako bych nic neslyšela, jako bys to nikdy neřekl.
a pak jsem si pomyslela, že sice vůbec nevím, kdo ty slečny byly, ale žádná z nich tě nemohla milovat jako já. z jednoho prostýho důvodu. protože já bych se radši utrápila k smrti, než tě nechala jít. nenechala bych tě jít nikdy, za nic na světě, do té chvíle, než bys mi řekl, že už si mě ve svém životě nepřeješ. pak jedině, a snad ani to ne.
týdny plynuly dál, stejným tempem, nezměněně, až jsem se octla tam, kde jsem.

když jsem stoupala úvozem, kde už dávno nevedla žádná cesta a kameny se válely po stranách a nejen tam, uvědomila jsem si, že je to jako sen. ale když lidé říkají, že je to jako sen, myslí to obvykle jinak, ne? proč vlastně?
když jsi ve snu, a je to ten úplně normální sen, nemůžeš ovlivnit, co se stane. tvůj život je jako film, příběh, kterej už je napsanej, máš nějakej osud a ten musíš naplnit. můžeš s tím nesouhlasit, můžeš být nespokojený, ale to je všechno, co s tím můžeš udělat(trochu jak náš Jára, ležící spíci, kterýho jsme určitě všichni viděli včera večer, ne?). nemáš na výber, není tu nic jako volba. jsi vhozenej do plynoucí řeky, do ledový řeky, která tě strhla svým proudem a vláčí s sebou. nemůžeš se dostat ven, můžeš se jenom nechat vést. nepotřebuješ dýchat, nepotřebuješ jít ani pít, nepotřebuješ spát. necítíš jako by nic, jen ledový chlad té vody. a přesto jsou tu emoce, který zmrazit nejdou. cítíš tedy úzkostlivý chlad a svý nejpalčivější pocity k tomu, a tak plyneš a nemůžeš vůbec nic změnit. a není to sen o růžový zahradě a slunci svítícím na třpytící se jinovatku, je to sen o mrazu, kterej všechno živý spálil. ale jak již řeklo mnoho lidí přede mnou, víš, jakej je tady rozdíl, viď? tohle sen není - z tohohle se probudit nedá.

ale víte co? já sama tomu sice asi nevěřím..ale přeju vám, ať tehle rok přeci jenom něčím jinej je. lepší, nebo alespoň stejnej. a ať se máte fajn a tak. však víte.

Keeble

mluv nebo mlč, to je prý jedno

31. prosince 2016 v 2:41 | Keeble
mluv nebo mlč, protože to je úplně stejný.
lži se dají číst i z očí.


chtěla jsi jít spát, a místo toho se noc zase přehoupla v další den. no a co. čas je jen slovo.
omyl! čas je všechno co máme. všechno co máme a nemáme. co jsme měli a možná mít budeme, pokud nám to někdo nevezme. čas nám dává jistotu a přeci jsme nejistí. čas jsou peníze. cítíte tu pachuť společnosti? hořkou a kovovou, jako když dlouho žmouláte minci v ruce. nikdy se vlastně moc nezměnila, společnost. tak jako se vlastně moc nezměnil člověk, od první chvíle, kdy se vyhrabal po čtyřech z moře. a není to jedno, že to tehdy ještě člověk nebyl? ty vaše všetečný poznámky mě jednou zabijou. zbochybnili byste i vlastní existenci a kulatost země. ale vždyť to dělají už tak! a jde jim to docela dobře.
podstatou existence člověka je naplnění jeho existence. elegantně vykrátíme slovíčko na 'ex', které se nyní opravdu stane minulostí, a podívejme se na nově vzniklou větičku: podstatou člověka je naplnění. ano, pár slov se sice někam ztratilo...co ztratilo, ukradli je! a je to. tedy podstatou člověka je naplnění. čeho asi? jistě žaludku a sklenice. to bychom si nechali líbit. nalévejte a ráno se sejdeme pod stolem.

co tu ještě děláte? vždyť už je čas jít na kutě. nejsme přeci žádní baroví povaleči. jde se spát, a honem. co že chcete? pohádku?! no tak na to zapoměňte. ale jasně že bez ní usnete - když vám nic jinýho nezbyde. naposled říkám, že ne.

za devatero horami a devatero, no, pohořími.
ne, není to to stejný! a vůbec, mlčte, nebo žádná pohádka nebude.
za devatero horami a devatero..řekami..žila jedna holka, která nevěděla, co chce.
co zas je? ne, není to o mě. kdybyste radši spali. nebo kdybyste alespoň nečetli dál. ale to je podtasta dítěte, že? řekni mu, že něco nesmí, a s o to větší radostí to udělá. a každej z nás je zčásti ještě pořád dítě. někdo víc, někdo míň, ale každej aspoň trochu.

občas mě to chytne-psaní. začnu a nemůžu se zastavit. moc dobře vidím, jak se z počátečních myšlenek stávaj frašky, ale jsem jako - jako herec, který tak dlouho na jevišti vychutnává potlesk, až v sále zůstane jen on sám a tleskají jen jeho ruce, v rytmu pomalu se probírajícího srdce. autor sám nejlépe pozná, co se mu povedlo a co ne. někdy to ostatní pochopí a někdy ne.
co bolí víc, nedoceněné zlato nebo vychvalovaná rez? jistě, když neocení něco, nad čím vám se svíralo srdce. jak smutný osud. ale představte si, že prorazíte svět s otřelou rýmovačkou. a ti jiní, umělci, až budou chodit kolem výloh knihkupectví, řeknou si -ach, to je jen ten říkankář- a nebudou vědět, že to je to nejhorší, co jste kdy vypustili do světa, že vy to svete i líp. však vy jim to jednou ukážete...ne.
ponaučení? piště dobře nebo vůbec. stop! ta ironie tam byla cítit tak málo, až jsem se zalekla, že to někdo vezme vážně. ale teď vážně, vážne. zvážníme. pistě jen to, pod co byste se podepsali beze studu. hotovo, ende, schluss. půl třetí ej em není vhodná doba na tak vážné myšlenky. vážené. vázané. a tak.
kvalitu textu poznáš podle hustoty, jako polívku. někdy mícháš a je to samá voda, sem tam naražíš na kus zeleniny nebo dobrou myšlenku. jindy je zase moc hustá, jenom samá zelenina, nesníš ani půlku talíře a už nemůžeš. myšlenky se musí lidem dávat postupně, jinak je nevstřebají všechny. a to by byla přece škoda. musíš je odvažovat s lékárnickou přesností, gram po gramu. nebýt moc chamtivý ani moc skoupý -není to snad v tohle kontextu to samé? ne- a ve správnou chvíli si říct dost, teď už je to tak akorát.

občas děláš věci, kterých víš, že si ostatní nevšimnou-jen ty. ale přesto je děláš, pro svůj vlastní pocit.

Keeble

atlantida, která nikdy nebyla, a tak se nemohla ztratit

29. prosince 2016 v 21:04 | Keeble
co oči nevidí, nemusí mít se srdcem nic společnýho.
jak na nový rok, tak po celý rok. a dopr...


někdy píšu něco úplně jinýho než chci. motám písmena, moje vlastní ruce mě neposlouchají. ale já jsem v klidu, chyba bude určitě v mozku. protože všechny chyby přeci vždycky pochází zeshora, ne od nás. tam pramení veškeré zlo, je to centrála nesprávných rozhodnutí.
všichni jsme jen lidi. jde o to, koho moc zkazí a koho ne.

jak ráda bych někdy rozumněla tomu, co píšu. ale slova se tvoří rychleji, než jejich zachytitelný, ba dokonce hmatatelný význam. zní to jenom hezky? nebo tak vážně někde je? píšu o večech, kterým nerozumím. to by se přeci nemělo. a přeci mě nikdo nepokárá.
třeba je to cesta, jakou vznikaly všechny velký myšlenky. lidé si je četli a souhlasně přikyvovali -hm, to je velký člověk tohleto. velký člověk, matko, říkal jsem to od začátku- a on sám zatím nevěděl co s životem. a o to víc psal o věcech, do kterých mu nic nebylo. s klukovkou odhodlaností škrábal nehty po železném povrchu v naději, že se dostane pod něj. není to snad báze filozofie?
ale jdi ty! to už je přeci skoro rouhání. tak psst, ticho už, jako bys nevěděla, že takové věci se v našem svobodném světě říkat nesmějí. tady nemůžeš mít otevřené oči, dokud nebude taková tma, že ti to k ničemu nebude. a když je přeci jen otevřeš, dají tě pod zámek v bílé kazajce, dokud je ještě rád nezavřeš-sám.

to už by snad stačilo. s neurčitými myšlenkami a otevřenými otázkami bez existujících odpovědí by se to nemělo přehánět nebo bychom taky nemuseli skončit dobře. jistěže nám nemohou nic udělat, ale povíš mi to až hezky doma za dveřmi. sousedi se otáčejí, divně se koukají, vítr nám spílá, slunce svíti...a vůbec, co si to dovoluje! nedělá to dobrotu. ale co ji tedy dělá?
cukr. šaty dělají člověka a cukr dělá dobrotu. dobroty jsou dobrý. a je to, a už se, prosímtě, na nic neptej, nebo ti snad i odpovím.

Keeble

zlomení větrem

28. prosince 2016 v 15:44 | Keeble
vypálenýho cejchu se nezbavíš a ty se s tím musíš smířit.
nezbavíš se ho stejně jako minulosti, která ti ho udělila.
ale tohle není kainovo znamení. tahle značka tě neochrání, před ostatními ani před sebou samým.


v momentě, kdy si nepřeješ nic než ticho, ti myšlenky nedají spát.
ale až tě bude ticho drásat v uších a dohánět k šílenství-ejhle, myšlenky se ztratily a rozpustily v šelest motýlích křídel a hedvábných sukní.
a tak je to i s lidma.

a tak si pro lepší den alespoň zazpívejme. co na tom, že z nekvalitní nahrávky. pustil sis jí na maximální hlasitost poté, co tě mobil upozornil, že je to nezdravé, a tebe to dojalo, dojalo tě, že se někdo zajímá o tvoje zdraví a tak jsi mu slíbil, že to bereš na vědomí. a tedy poté se ti z toho zvuku málem rozskočila hlava. ale, znovu, co na tom sejde, vždyť tělem se ti rozlévají veselé tóny, vlévají se i do tvojí mysli a ty na chvíli jen bezstarostně bloudíš všemi světy, které sis kdy vysnil. ale jen do té chvíle, než ten zvuk začně doopravdy bolet.
a když se tě mobil zeptal posté na tu stejnou otázku, už tě to nedojalo, naopak, rozzlobil ses, zakřičel jsi na něj, že kdybys to dělat nechtěl, tak to přeci neděláš. ale pak ses mu omluvil, on za to přece nemůže, cikáni nemůžou za vaše posraný životy, a když to říkají už i lampy tvýho města, musí to být pravda. proč jen už tě ta otázka nedojala? ztrácí snad hezký věci opakováním na kráse? zvykneme si, zvykneme si tak znuděně, že pro změnu bychom udělali cokoli, snad to i ztratili. to - a každý si tam dosaďte co chcete.

těšilo mě, představení skončilo. nashledanou, potlesk, bláznovi končí doba vycházky. zase někdy...
ale příště už nikdo nepřišel.
z jedné nebo z druhé strany? nebo z obou? dávám vám přeci takovou možnost výběru! ale vybrat si musíte. co je to pak tedy za volbu?
hlavně mi prosímvás neodpovídejte. teď je ten moment, kdy si nepřeje nic než ticho, chci věřit, že lidé nejsou takoví.

Keeble

nikdy nic nebylo

27. prosince 2016 v 19:16 | Keeble


jistěže jsem přemýšlela, jak to všechno mohlo být jinak. jistěže jsem uprostřed všech těch bezesných nocí nakonec vždycky dospěla do slepého bodu, kdy jsem uvažovala, jestli by mi nebylo líp, kdybych ti tenkrát i počtvrté řekla, ať necháš můj osobní prostor mým osobním prostorem. ale já jsem to neudělala. a tak jsem k tomu asi měla důvod, ne?

čím dál víc lidí ví o spojitosti týhle mojí milovaný internetový skrýše s mou osobou. a já zas čím dál míň píšu obecně. udivuje mě ale, že mě vlastně ani nezajímá, jak tahle nepřímá úměra nakonec dopadne.

kdybych se rozhodla jinak, dost dobře jsem teď nemusela vyprodukovat polovinu článků listopadu a prosince, kterou jsem ale vyprodukovala. nemusela bych to udělat proto, že bych až po kolena nevězela ve vlastních sra.kách a nechutný lítosti nad nečim, co už nedokážu změnit, a nedokáže to nikdo z nás, protože kdyby jo, něco by nebylo v pořádku.
ale nic z toho přece neni myšlenka, kvůli který by se vyplatilo psát článek, ne?
nechci tady rozebírat, kde jsem teď mohla být, kdybych nebyla hloupá. a kdyby jenom hloupá, ale láska jde ruku v ruce se slepotou a naivitou a všechny tyhle slečny se začaly sbíhat jak vosy na med, kterej jsem já měla namazanej okolo pusy. mohla jsem být možná jinde, ale mohla jsem taky dál žít svůj život, možná plnej jistot, ale taky plnej stereotypů. a toho večera, aniž bych vůbec veděla, že jsem to udělala, jsem se rozhodla, nebo spíš si rozhodla, že se radši zblázním smutkem než nudou.

řekla jsem přeci, že to nechci rozebírat, ale lidé tak často dělají věci, které nechtěji, a většinou to pramení z toho, že vlastně lžou sami sobě. jistěže chtějí, chtějí se rýpat ve vlastním neštěstí, chtějí poslouchat politování, dělá jim dobře ta milosrdná přízeň, to slitování, ten nitěrný zájem, kterého se jim jinak nedostává, protože nejsou ničím zajímaví. jenom svými problémy. děsím se, že se jednou stanu takovým člověkem. je diametrální rozdíl mezi výpovědí, která neočekává odpověď, která splnila svůj účel tím, že byla vyřčena, a autor od ní tedy nic víc nežádá a je tak spokojen. teď jsem řekl, co mě tíží, a můžu jít s klidným srdcem spát. co na plat, že o hodinu později hledí do černého stropu skrytého za černější tmou, s klidným srdcem nespí, ale spát s ním šel. druhá, ona diametrálně odlišná výpověď, pouze začíná tím, že je vyřčena. nemůže přeci zaniknout ve chvíli, kdy se sotva vylíhla na svět, nemůže se stáhnout do ústraní ve svém největším rozkvětu a rozpuku krásy! vyhřívá se na výsluní empatie a soucitu, jejím jediným cílem je získat si co nejvíc lidí. a když se celé město obdivuje utrpení toho nešťastníka, pak se výpověď dme pýchou, a v nejlepším, kdy se má přestat, se rozloučí a jde spát společně se svým autorem. co naplat, že nejde spát s klidným srdcem, stejně by ho pozbyl ve chvíli, kdy by hleděl do černého stropu za ještě černější tmou.

někdy se slova vychrlí jako podzemní pramen, který brzy vytvoří oázu, ostrov života v moři písku. a když se na ně dívám, jak se sekupují do vět, věty do souvětí, souvětí do uceleného textu, a z něj pak jasně jak denice vysvitne ta myšlenka, kterou jsem sama nedokázala pojmenovat, pak se zastavím a proběhne mi hlavou-co tím chtěl básník asi říct?

Keeble

budeme bdít sami, ale spolu

26. prosince 2016 v 23:13 | Keeble
a noční temnota nas rozdělí stejně jako spojí


osříhat si nehty úplně nakrátko, do masa, až to bolí, aby sis je nemohl zarývat do dlaní. to je, dobrý člověče, to jediné, co můžeš dělat a co ti zbylo.
chodit v noci po ulicích s lucernou v ruce. ve špatném století. a jak to teď máš chápat? jsi bezradný. jsi snad ty v jiném století, než bys měl být, nebo celé to století, ve kterém jsi, i se svojí lucernou a zažloutlým úsměvem, děravým a prázdným jak sliby politiků, je plné chyb a lží?

znáte to, když najdete knihu, která vás upoutá tak, že se nemůžete odtrhnout, nejíte a nespíte a nevědomky zadržujete dech a vydechnete až na poslední stránce. máte tu knihu radši než svůj vlastní život. je vám mnohem bližší než vy sami, postavy v ní vám rozumějí víc než vaši blízcí. myslíte si, že je to tou knihou. zpočátku, když jste ještě děti a jste plní ideálů. ale později, když odrostete chlapeckým střevícům a svůj vysněný holubí dům už nikde nemůžete najít, protože se rozsypal na prach v tu stejnou chvíli jako vaše dětské naivní ideály, pak teprve si uvědomíte, že to není knihou, ale vaším životem.

doufám, že teď máte v hlavě alespoň pár otázek. protože od toho čteme. ne snad abychom našli odpovědi, ty musíme najít sami, ne za pomoci jiných, jinak bychom jim nedokázali doopravdy věřit. ale abychom si pokládali další otázky.
cítím, jak mi ty nejlepší myšlenky unikají, vždy o krok napřed. protékají mezi prsty-stejně jako nejlepší okamžiky mýho života, který pořád odmítám odevzdat minulosti. protože naděje prý umírá poslední. je to tak nechutně ohraný, ale když jsi mi to řekl ty, na chvíli jsem tomu snad i uvěřila. stejně jako těm ostatním řečem. ale ze vzpomínek na sladký řeči a latinský citáty se nedá žít věčně.

vzpomínky se vynořujou jako útok ze zálohy, ve chvíli, kdy to nejmíň čekáš. hroty šípů otrávený tím hořkosladkým osudem spadanýho podzimního listí zasahujou ty nejzranitelnější místa. každý šíp má na sobě jedno a to samý jméno. a když ho bolestně vytrhneš z těla, týdny vyplachuješ ránu až se skoro zahojí, když už věříš, že je skoro zdravá, začně znovu hnisat. tupá bolest projíždí celým tělem při každém pohybu, i naprosto neznatelné a nitěrné podněty jako by zarývaly žhavé železo do prostřelené kůže a masa, pod zástěřkou uzavření rány ti jen působí další bolest.
vzpomínky. máš pocit, že pod jejich tíhou už nevydržíš stát na nohou.
"nyní tedy pominulo moje dětství, ve kterém se bolest nebo vina daly smýt slzami"
řekla to postava z jedné knihy. z knihy, u které jsem si s bolestivým bodnutím uvědomila, že jsem vydechla svůj zadržovaný dech až na jejím konci, a krátce naco jsem ucítila únavu i hlad.

doufám, že tuhle noc nebudu bdít sama. protože budu vědět, že někde, možná pár metrů ode mě, možná na druhém konci vesmíru, někdo bdí stejně jako já, bdí se sžíravou touhou ať už po čemkoliv, ale také po odepovědích na otázky, které jsem právě způsobila.
dobrou noc.

Keeble

jako mlha

24. prosince 2016 v 10:00 | Keeble
když se sny můžou najednou měnit v realitu, proč by nemohly i noční můry? když to funguje jedním směrem, proč by to nemohlo fungovat i druhým? prý jsou vánoce, budou svítit světýlka na stromku a budeme šťastný.


některý věci jsou moc krásný pro tenhle svět. my jsme byli moc krásný pro tenhle svět. a když je něco moc, rozpadne se to, jako tyhle krystalky ledu který mě ohromily a pak mi vrazily svý jehličky do srdce. ráno ještě nikdy nebylo tak ledový, ještě nikdy nebylo tak oslnivý. nesmíme být tak slepí, nesmíme zapomínat, že až ráno vstaneme a vyjdeme před dvěře, uvidíme tohle, a nebo taky ne, ale to vůbec nic nemění. nebo snad ano? zase jsem někde jinde. tedy rozpadnou se jako tyhle krystalky, rozplynou se v mlhu, co mi klepe na okna, a my je pak budeme vdechovat, všechny ty věci co byly moc krásný na to aby vydržely, který byly moc krásný na to aby tu byly doopravdy. zdálo se mi, že je zima, že sedím uprostřed lesa, který shořel, a každičký snítko prachu a popela bylo obalený ledem a vypadalo jak sněhová vločka. a co když je to pravda? co když všechno kolem mě, můj život, je jen popel, který se tváří jako něco, co dává smysl, ale moc mu to nejde? jsou otázky, na které bychom němeli znát odpověď, věci, které je lepší nevědět.
a tak nám nezbývá než doufat, že opravdu budou vánoce, že budou svítit světýlka a že vážně budem šťastný. že až vyjdem z domu, uvidíme tohle a nebo taky ne a že to nic nezmění, protože pokud to tam nebude, my budeme vědět, že mohlo být, a to stačí. někdy už se dostaneš do stavu, když nepotřebuješ, aby to tak bylo. kdy ti stačí vědět, že to tak být mohlo, stačí ti tak málo k tomu aby jsi byl šťastný. ale ani to ti není přáno. víš, že to tak být nemohlo, protože oheň a voda nikdy nemůžou žít spolu bez toho, aniž by se zničili. ale není to najednou, jeden bude o trochu rychlejší, silnější. myslím, že jsem byla kapka vody a ty lesní požár.
"přijdu si, jako bychom byli rovnoběžky. pořád tak blízko, ale nikdy spolu."
svět je přeci dost krásný na to, aby v něm krása vydržela, ne? přeci ještě není tak prázdný na to, abychom ho nedokázali zaplnit?
ale co když je to pravda. co když už jsme se dostali do bodu, od kterého nemůžeš zpátky, jenom dopředu. co když jsme za sebou spálili mosty. život je jako ta bílá plastová věc co se dává na cedulky, kterou jednou posuneš dopředu a ona už se nevrátí. minulost může být sebevíc krásná, může to být ta nejkrásnější věc co kdy svět spatřil, taková, která by ho mohla ještě zachránit. ale ani tak se do ní nemůžeš vrátit. a tak je to správné.
všechno co si kdy pomyslíš, všechno co kdy řekneš a všechno co kdy napíšeš, to je pravda. protože pravda je to, čemu věříme, nic víc a nic míň. pravda není jedna, pravd je tolik, kolik je na světě lidí, a těch je mnoho.

Keeble

v koutě kruhu

17. prosince 2016 v 20:09 | Keeble
Zavrhuješ sám sebe za tak nechutnou sebelítost, a v tom stejném momentě cítíš jak se všechno ve tvém nitru pomalu rozpadá na střepy a prach, mísí se to a řeže, až to postupně vyplaví tvoje černý slzy. Máš chuť usnout a už se neprobudit, ze sobeckosti téhle myšlenky se ti chce zvracet, ale nemůžeš se jí zbavit..
Jsou momenty kdy přeháníš a pak jsou tu ty, kdy by sis strašně moc přál abys jen přeháněl. Ty druhé zpravidla pozvolně vyplývají z prvních. To si pak vybavíš, jak ti tehdy bylo a myslel sis, že už to horší být nemůže, a začneš se smát, ale je to ten hysterický smích, který po chvíli přestane být možné odlišit od pláče a ty máš mokrý oči.
Tak moc jsem si přála být zas pozitivní. Vždycky jsem bývala ta co na věčech viděla to dobrý a podpořila ostatní, řekla mi včera jedna úžasná víla, a teď bych potřebovala někoho takového vedle sebe, aby mě z těhdle sraček dostal. Nikdy jsem nebrečela na veřejnosti, nikdy jsem se na akcích nezavírala na záchodě a po půl hodině blokování jedný kabinky nevycházela s očima levl panda. Nikdy jsem nebyla závislá na lidech, nikdy jsem se nedokázala vypořádat s nevšímavostí, nikdy...Ale věci se asi mění, a mě by nikdy nenapadlo, jak rychle. A pak se svěříš lidem kterým ses nikdy svěřit nechtěla, večer nebo ráno nebo kdykoliv jindy, a uvědomíš si, co z toho vzejde, a nadáváš si, přijdeš si tak nechutně slabá, všechna tvoje vůle, sebeovládání, jako by se vyplavily skrz červený oči. Co jen se to děje?


slova jsou tak málo
slova jsou chmýří pampelišek
které už nevydrželo vklidu a
teď se vznáší ve vzduchu
a kam dopadne
tam něco zemře
jako v máchově máji
který si pročítám celé dlouhé hodiny
všichni znají ty první stránky
jaro a láska a kytky
no to je idylka
a co Vilém?
užírá se v kobce
polou sedě a kleče půl
a myšlenkou se baví
že příští den ho žití zbaví
všichni jenom škrábou prsty
po povrchu
a když jim nezůstane hlína za nehty
ztratí vůli
protože mastek ještě seškrabeš
ale diamantem si můžeš vyrýt
na kosti výjevy souhvězdí všech zvířat
která jsi kdy viděl
před svýma očima a nebo za nima


Keeble

vesmír má taky svůj konec

7. prosince 2016 v 21:25 | Keeble
Způsob kterym se díváš na sebe když stojíš před zrcadlem je směsicí otázky a odpovědi. Nedokážeš si sám odpovědět, ale nedokáže to ani nikdo jiný. Musíš si zvyknout na život bez odpovědí. Ale otázek je příliš...
A co teď? Momenty světla zase střídá tma, jo a kromě toho se den zas mění v noc. Nemůžeš si být jistý ničím, co nevidíš před sebou, a ani pak. Zem chladí, a stěny chladí, všechno chladí a jediný zdroj tepla je, ne nenávratně, ale přeci pryč.
Něco sis myslel, a zase je to jinak. Všechno je svým způsobem jinak, každej východ slunce je jinej než ten předchozí, a zároveň to málo co bych chtěl změnit zůstává stejný. A nebe je pořád modrý, a dny jsou pořád prázdný, a ticho je pořád ostrý a neúprosný tak, jak to nikdo jiný neumí.
Není to to co jsem chtěla říct, ale mezitím už mi uniklo, co jsem říct chtěla. Nejspíš zase to stejný.


Tik-ťak. Učili nás to tak, ne?
Trpím téměř denodenníma bolestma hlavy. A nechci svoje játra ničit dvojmo, všechny ty chemický bomby, brufeny, paraleny, ibalginy, moje kabelka je přenosná lékárnička, mám na co si vzpomenete, od kinedrilu po prášky na bolení v krku. A všechno z toho odmítám použít, cpu do sebe bylinky a doufám, že se dostaví alespoň to placebo. A pak jdu spát, a doufám že to do rána přejde, a zase nic.
Doktor říkal, že to mám ze stresu. Že mám snížít zátěž a taky brát tyhle kouzelný bílý pilulky, co mi budou držet cévy furt stejně úzký nebo tlustý, a že během dvou měsíců uvidim podstatný zlepšení. Obsah těch prášků je, co se vlivu na organismus týče, podobný jako kinedril. Vedlejší účinky utlumení, únava. Ráno a večer. Okey-ne díky. Prosincovou prohlídku jsem zrušila, protože presně to jsem měla udělat, kdybych je nechtěla brát.
Měla jsem chuť se ho ironicky zeptat, jak mám asi snížit zátež? Obzlášť po tom, co jsme vedli půlhodinovou debatu, kde studuju a jakej je můj denní režim, jak často se učim, jestli mám pocit že toho mám hodně...představ si, že jo.
A nakonec to stejně skončí tou bílou hořkou potvorou. Když už jsem ve stavu, kdy se mi motá hlavu, kdy je mi blbě od žaludku a nejsem schopná dokončit ani jedinou souvislou myšlenku. Taková malá osobní prohra. Vždycky se sama se sebou vsázim, jestli to tentokrát vydržim.

na stěně pár cárů papíru, rámy jsi prodal
za skříní špinavý akvárko, a kde je voda?
v duši máš poušť a na poušti jaktěživo
s vyjímkou oázy nespatříš vzkvétat život

Keeble
 
 

Reklama