verše

linoryt ve tváři

12. března 2017 v 13:41 | Keeble
uprostřed noci kdy ztrácíme kontrolu
nohama houpu a sedím tu na molu
přede mnou oceán věcí co "přebolí"
vešti mi budoucnost, ať je to cokoli

natáhni provázek před moje údolí
smrti
a nech mě chodit tam a zas zpátky
když si budem přát, nebude vratký


na hladině kreslí
slunce spásná slova
a ty se ptáš jestli
zkusíme to znova

rozum našeptává
že vím, co je správné
jenže já se vzdávám...

---

hodiny tikají docela rozhodně
docela nahlas i docela tiše
šeptáš mi do ucha formule o lásce
já je však přijímám poněkud skromně

já totiž dobře vím, že nejsou o mě

---

vkládám svou malou dlaň do té tvojí
a všechny rány se rázem hojí

Keeble

kříšťálové mlhy

11. března 2017 v 20:48 | Keeble
po střechách zase tančí
úsměvy z hlubin času
roztávaj pod tíhou splínu
podívej na tu krásu
slunce je ukládá ke spaní
hladí jim vlásky havraní

a na zemi se kříží
cesty všech, kteří zbyli
utíkaji se schovat
přede vším živým, čili
před sebou samými také
nestyď se, klidně plakej

slunce se kloní dolů
úsměvy konečně usly
přišlo nám osušit oči
v kluzištích duší bruslí
strach, který pohání nejistota
ptá se tě - co čekáš od života?

paprsky plné rozhodnosti
vplíží se dovnitř našich ledů
odhání strach a jeho tlachy
kolem úst maže trochu medu
a potom zazpívá kolébání
ve snění nic nám nezabrání
usneme hned vedle havraních kadeří
ve které nikdo už tak co tak nevěří


Keeble

sny, které předběhly svojí dobu

10. března 2017 v 16:12 | Keeble
možná že víš a možná jenom
pořád se snažíš zapomenout
že není možné tahat z hrobu
sny, které předběhly svojí dobu

možná že lidé vážně nejsou
kujní jak natáté železo
všechny nás jednou převezou
přes duhový most

a já se dívám do plamene
ano, i my jednou zapomenem
na to, že lidi se nemění
dáváš mi vesmírný znamení

přijímám tvoje něžné výzvy
snažíš se zahladit všechny jizvy
které jsi kdysi taky stvořil
proč bývá zvykem hradby bořit?

dáváš mi nabídku, ušitou na míru
zkoušíme odpouštět novému vesmíru
a také odpouštět sobě a navzájem
odmítat myšlenku, že zase prohrajem

zas posté smát se té své patetické
sloce za slokou a klopýtat
vždyť je to vlastně docela lidské
právě ty názory odmítat

slunce se plazí po hladině
tiše se směje(m) naší vině
neboť jsme znovu vytáhli z hrobu
sny, které předběhly naší dobu


Keeble

rozhovory s polednicí

5. března 2017 v 16:44 | Keeble
na rozloučení díváme se
jeden druhému do tváře
vzpomínám na to, ležíc v lese
pod nebem, co mě rozpáře

na rozloučení, o němž víme
že už je vážně poslední
vzpomínám, zatím spalují mé
líce ty paprsky v poledni

naposled, pak už nikdy více
spatříme vzájemně svůj chlad
poledne je, tak polednice
přišla si se mnou povídat

mluvíme o všem, o počasí
o kytkách, taky o dětech
též bylo léto - hladil jsi mé vlasy
a na zátylku ulpěl dech...

pod rouškou stínu vzkvétali jsme
jak květy, spící opodál
uběhl čas, tak odejdi sne
s polednicí jdi zase dál


Keeble

vezmi mě domů

4. března 2017 v 12:51 | Keeble
protože doma...
všichni víme, kde to je


mluvíme spolu
jako by nic
a já jsem vlastně šťastná
protože tvůj přístup
mi v životě
tak hrozně chyběl

mluvíme spolu
a já cítím
že to, jak blízcí jsme si byli
nesmaže v našich slovech
žádný konec

---

na naší pěšině
vrýváme stopy
do rozbředlého písku
na pěšině žití
a v těch stopách
shlukují se vody
včerejšího deště

v nich
mlčky a nevědomky
plavou poztrácené řasy
-tak si něco přej

---

hodiny dávno odbily
půlnoc, a já tiše šeptám
-počkej! budu tam za chvíli!-
protože samota deptá...

hodiny dávno odbily
poledne, vztáváme těžce
spěchám, vlak odjíždí za chvíli
neznáme se, a nikdo znás
už ani znát se nechce

Keeble

svíčka dohořela, ale nezhasla

2. března 2017 v 16:32 | Keeble
po dlouhé době cítím klid
ale to je nejspíš to, o co jde

po dlouhé době cítím klid
abych pak poznala ten moment
kdy o něj přijdu


ztrácím se v melancholii
naší minulosti
kterou mi píšeš na víčka
házíš přímo do tváře
jako žhavé uhlíky
ale s takovou lehkostí a něhou
že ani motýli
by ti to nemohli mít za zlé

v melancholii naší minulosti
která je nanávratná jako každá jiná
ale
ty mi přesto dáváš naději
že se dá ještě začít znova

děláš to tak trochu kvuli mě
protože moc dobře víš
jak to mám
trochu kvuli sobě
protože moje blbý kecy ti
svým způsobem chybí
a tak trochu proto
abys mě pak mohl shodit
ještě níž, než jsem byla
a z ještě větší výšky

protože ti to dává sílu
nebo alespoň pocit
že jí máš

Keeble

není žádné dnes

1. března 2017 v 18:00 | Keeble
neboť není žádný čas


řekl jsi, posté snad, že to není moje chyba
proč tedy, místo tebe, beznaděj mě líbá?
proč tedy musím v nekonečnosti se trápit?
nemohu z řeky usmířenosti se napít
nemohu v klidu žít a též nemůže cosi
co ničilo mě, oči víc už neorosit

říkáš, že tě to mrzí, necítíš však lítost
jakoby bez citu se zdá být tvoje bytost...
naučils svět si myslet, že máš srdce v hrudi
já však už nejsem z těch, jež pravda neprobudí
jednou jsem procitla a cestu zpátky najít
nemohu. nezbývá mi, než se slepě hájit
před vlastním osudem

---

na obzoru tetelí se
mlhy, a ty kopce lysé
kolem nich jak tělo ženy
zdají se být položeny

na obzoru chladná světla
s realitou mou se střetla
narazila na odpor
kde je teď to temno hor?

na obzoru temno pouze
řeka teskně šumí dlouze
zpívá píseň duši mojí
tu však nic již nezahojí

---

vyrovnaně, se svým vetem
bez účasti kráčíš světem
vyrovnaně, ze světa
vyvádí tě od-veta

Keeble

na rohu prozření

27. února 2017 v 20:15 | Keeble

každý večer, před usnutím
odlesky svých očí nutím
zhasnout, a do chladné dálky
odejít, veškeré války
světa nechat vyhasnout
jak sopky

místo toho zpoza rohu
vystoupí nevíra k bohu
nedokáže napravit, co způsobil nám sám
a o nádech později
buňky mé se zachvějí
přistihnu se, jak už zase znova vzpomínám

lampa svítí chladně
my jsme všude, jen ne na dně
hvězdy chladí
vždyť jsme mladí
-a hloupější než dřív

a pak zvenku vítr štiplavý
všechno na moment odplaví
svět směje se, jak v dobách
kdys na druhém břehu stál

na rohu našich prozření
zjistíme jak jsme ztracení
a třeba si konečně přiznáme
že teď-teď už vážně nic nemáme

že teď-teď už co ztratit nemáme

Keeble

v barvách našich pohledů

27. února 2017 v 14:38 | Keeble
rozmazaných - od ledu


o čem je tahle
předpotopní hra na lásku?
kde nejsou vítězi
-jen poražení

předpotopní
protože byla před tou potopou
která nás zaplavila
a strhla dolů

a nyní už jde
všechno pozpátku
já se jen tiše ptám
kde jsme?
protože dávno vím
že nikam nejdeme
a nejsme nikým
než jen
plicními sklípky
umírajícího kuřáka

hrajeme spolu hru a
odmítáme si to přiznat
protože nás to ponižuje
a zároveň plní nadějí
v budoucnost
a lepší svět

zhasni už tu svíčku
a běž spát
vůbec ses nezměnil
možná ani já

můžeme oklamat realitu
ale nemůžeme oklamat sami sebe
všichni to víme
a právě proto
snášíme se z vyšších sfér sem dolů
na olověném laně
tak jako
andělé z divadelních her

my
ale nepřícházme z nebe
jednou jsme v něm byli a
zahodili ho
odmítli jako nedospělou herečku pro
juliinu roli
ne
my se snášíme odtamtud
kde se déšť mění ve sníh
a naše oči
pomalu rozmrzají
ne však naše nitra
neboť nemáme nic
co by mohlo rozmrzat
neboť nemáme nic

a teď
už ani sami sebe

Keeble

expirace citů

25. února 2017 v 16:06 | Keeble
"museli je vyrobit v Číně
-v dnešní době nikomu moc dlouho nevydrží"


svět si bere mnohem víc
než dává
tiše ztrácím všechna
lidská práva
na emoce nebo kostku
cukru do čaje
nemůže dát světu hvězdy, ten
kdo nemá je

svět si bere víc
než kolik vůbec mám
sedím kdesi za hradbami
sedím a jsem sám
slunce vkvétá pampeliškám
úsměv do tváře
zvednu tedy oči k slunci
pro mě bez záře

svět už mi nic nenechal
kromě těch trpkých slov
a splín vepsal ve sto verzích
duši do osnov

---

zahoď romantický splín
odpoutej se od všech vin

buď radosti věrný syn

---

a už jsem zase tam - v tom světě, kde se stromy pnou nad hlavou a svíjejí se v klubcích jako hadi

---

ztratila jsem dávno již
iluze o světě
své dny nyní mířím
k necitelné odvetě

neztratila jsem však ještě
iluze o tobě
a až jednou bude konec
otočíš se v hrobě

Keeble

hrubý duševní zisk

23. února 2017 v 20:50 | Keeble
tekuté písky bez písku
selhání v levém menisku


světla
zhasla jako dohořelá cigareta
namísto nedopalku spadlo k zemi
tělo
nehybné - a neexistující

pomyslné tělo tvých
mladých let a naivních ideálů
o světě
a o lidech v něm

světla
se rozsvítila jako sirka o škrtátko
namísto kouře vyšel z úst
povzdech

---

vyryl jsi do duše znamení
co vidí životem znavení
co vidím jen já a tiše
odešels náhle, jaks přišel

vyryl jsi do duše mojí
znamení, podstaty dvojí
podstaty opaku pólů
tak jako štěstí i bolu

zatímco tobě je zahladil
vítr, v něm zrníčka písku
moje si ponechávají díl
na hrubém duševním zisku

---

všichni kráčí dopředu jak pastýřovy ovce
každý hrdě vykřikuje, že dělá, jen co chce
do jednoho tváře němé pochodují do zkázy
jen ti, kteří pochopili, schovali se ve mlází

---

nespíš
jako bys byl jednou z bledých nočních bytostí
čekáš, až tě někdo pozdraví a pozve dál
nejspíš
vprostřed noci, ze živých už nikdo nehostí
pocestného, který večer na zápraží stál

Keeble

na vedlejší koleji

21. února 2017 v 22:47 | Keeble
kontrasty, cos zanechal
u jednoho člověka
vyvolaly účinky
dozajista nežádoucí

na vedlejší koleji
musíme se rozejít
každý vlastním
směrem

no, a to mě se.e


někdy se mě lidé ptají
co si myslím, že je v ráji?
já se jenom zasměju a nechám je se ptát

každý má své vlastní skrýše
v těch mých právě měsíc vyšel
ptají se a ptali se již mnozí tolikrát

---

konverzace neplyne
nemluvim
ty taky ne

konverzace vysychá
nepřišli jsme
z Jericha

---

smysl toho, co se děje?
nepropadej
v beznaděje

---

není smíchu bez pláče
není světla beze tmy
není Čech, kdo neskáče!
nejsme obrozenci, viď?

---

tam, kde život uniká
buňkám levandulí
do krabice od mlíka
schovám se a bulim

Keeble

a tak odletí

17. února 2017 v 18:59 | Keeble

na vrcholcích stromů šumí vítr
hádej, co se mezi nimi skrývá?
hvězdy v polospánku bledě svítí
vprostřed toho měsíc-unaveně zívá

při pohledu dolů na ty duby
zamrká a zabliká, pak hned zase mlčí
a noc svoje spáry, naostřené zuby
vycení, tak jako zuby vlčí
a zatne je v rozpolcené
potrhané tváře

---

ze žulové stěny bídy
seškrabuješ kousky slídy
a vhazuješ na zorničky
hromadíš je mezi víčky
aby tvoje, byť jen chvíli,
oči jasně zazářily

z mramorových sloupů doby
zmizelé, chceš trochu zloby
vypůjčit si pro své cíle
(necítíš se provinile?)
aby lidé, byť jen chvíli
tvou ukrutnost pocítili

a pod vahou řeckých bájí
bedra se jim ohýbají
tyran, jehož oči svítí
všem jen ztrpčuje tu žití
jeho zloba nezná hranic

všechno je to prostě nanic

Keeble

doteky

15. února 2017 v 20:19 | Keeble


mezi hvězdy, jichž je málo
zašeptám, co se mi zdálo
dnešní noci

mezi mraky, jich je mnoho
slova, která nepomohou
vložím

---

tanec
je třepotající se plamínek svíčky
tekoucí divoká řeka
malý potůček
požář
lehký vánek ve tvých vlasech
tornádo odnášející strach

tanec
přeješ-li si to
je duše bez oděvu

a ty
jsi tančil
-na pusté zelené pláni
uprostřed ohlušujícího ticha
mezi spěchajícími davy
v tom ruchu velkoměst

a já
jsem konečně mohla na chvíli
zapomenout

zapomenout
jak tornádo odneslo moje světy
jak plameny olizovaly tělo
jak mnou zmítaly proudy běžící řeky
při pohledu
na vánek mezi listy osik
na lesní potůček
na plamínek zlatý jak vycházející slunce

a teď se mám vrátit?
do šedé propasti neurčita
ve které mě kdysi kdosi zanechal?
prosím tě
neodpovídej nahlas
a jenom
tanči

Keeble

kouzlo nekonečnosti

14. února 2017 v 21:36 | Keeble

kouzlo nekonečnosti neexistuje

naopak
je v cílových čarách
které nám nakreslil osud

kouzlo nekonečnosti je
utopie
nic nemá smysl, nemá-li to konce
protože ho tím ztrácí

pak tedy
jsme tak kouzelní
nemyslíš?

---

stereotypy umění
požírají tvojí kreativitu
zatímco couráš se
k svatému Vítu

němí světci
němí svědci

Keeble

minimalistické dvojverší 2

13. února 2017 v 17:36 | Keeble
vikingský drakkar
navštívil Dakar


poškrábu nehty
ledovou plochu svého srdce
aby nebyly tak vidět
trhliny
vedoucí přímo do jeho nitra

---

všechny cesty toulavý
padaly mi k nohám

---

stromy se sklání k zemi a
ozvěny pomalu utichaj
ozvěny toho, co nemáme
vzhůru!
vstříc krajině neznámé

---

po nebi štětcem kreslíš slova
která se přeješ pamatovat

Keeble

atlas myšlenek

11. února 2017 v 20:56 | Keeble
tečka, konec, nashledanou
na duhovkách ohně planou
planou ohně, ohně plané

ve vesmíru mléčné dráhy
bývávali jsme si drahý
jenže touhy těhdle duší
nikdo nikdy nevytuší

mlčíš, to mě nejvíc ničí
v písku květy nevyklíčí
v písku ergovitých pouští

naděje že neopouští?

takže končí, cesta naše
doufám aspoň, že jsi našel
potom, co ses přestal hájit,
něco, co sis tak přál najít
něco, co tvůj život změní
v blahodárné pochopení

protože já, jen tak mimo
nejspíš utnula svůj život
v momentě kdy ve tvých očích
viděla jsem, že to končí

proběhlo mi tehdy hlavou
že jsou vážně krásně modrý

jako bych tušila, že už nejsou moje?
nikdy nebyly

větře, stopy zahladeny?
vítr přikýv, neb je němý

Keeble

v.v.v...

10. února 2017 v 14:37 | Keeble
v téhle tmě už není
světla ani stínů
potácím se sněním
v nekonečném splínu

myslela jsem chvíli
že se zvládnu vzchopit
ty jsi dávno v cíli
mě nechal jsi topit

kamkoliv mi spadne
pohled, výdech, slzy
leží jenom chladné
"taky mě to mrzí"

k čemu jsou mi fráze
prázdné, prosté citu?
bývalo mi blaze
a teď...pořád jsi tu?

v téhle tmě už není
světla ani stínů
v nekonečném snění
snad už posté, hynu


nad nebem mrtvého peří
pobývaj ti, co věří

pod mořem slepých slunečnicí
hrávají mariáš neveřící

a mezi tím, tady na zemi
dýchají ti, co jsou ztraceni

---

navzdory zákonu gravitace
budeme se už navždy vracet
do vlastních, trpce prázdných, srdcí
jako by tam byl domov

názory většinového ducha
trhají lidskou jednotu
stejně tak jako ji vytváří
je to snad strach, co máš ve tváři?

nevadí, jenom klidně uteč
od všech svých nekonečných krizí
nemysli si však, že pak zmizí
jako by nikdy nebyly

Keeble

hořkost a karamel

6. února 2017 v 21:34 | Keeble

záře tisíců hvězd stéká po obloze
jako mléko co se rozlilo
a už nemá cenu nad ním plakat
lape lačně, dychtivě
poslední poutník na marsu po vzduchu
který se ztratil v cizích plicích

---

záclonu utkanou z hedvábí
tu, která předěluje noc a den
někdo rozsekal na malé proužky
na nudličky, co si dal do své čínské polévky
v restaurantu na rohu
v restaurantu, který nemá zavírací dobu
v restaurantu, kde nekončí den a nezačíná noc
v restaurantu své vlastní duše
jenž nemá daleko ke krachu
ale bude tu stát a bude vařit
čínské polévky z rozervaného hedvábí
dokud mu někdo nevezme i jeho oponu
dokud nebude jeho duše rozložená do poslední cihly
dokud jeho city zůstanou v ledničce ve sklepě
dokud nepocítí nenávist ani lásku
do té doby bude žít

Keeble

minimalistické dvojverší

4. února 2017 v 17:45 | Keeble
na vrcholu modřínu
udělal si modřinu


ticho není na prodej ani na splátky
není jako císařovy šaty bez látky
třetí večer od prosince - pořád pohádky

---

there are some things
which just
cannot be forgotten
like
skiing
skating
swimming
your voice

(z úcty k českému jazyku)

některé věci
se prostě
nezapomínají
-
lyžování
bruslení
plavání
tvůj hlas

---

minutu ticha pro všechno
co v nás umřelo
pro všechny sny co padly
ale jinak, než andělé
mávajíc na poslední chvíli křídly
která se jim chystali
vzít

minutu ticha pro všechno
co jsme v sobě ztratili
tou klikatou cestou
životem
a nemohli se pro to vrátit
- už nikdy

a andělská křídla bez andělů
mávají zapadajícím hvězdám
zatímco ukolébavka
dnešního rána
doznívá
v kopřivách
dřív než začala

Keeble
 
 

Reklama