verše

konvenčně

9. ledna 2018 v 15:41 | Keeble

středem všeho světa

-uprostřed veškerého dění

na jeho ose souměrnosti a

téže rovnoběžce

kde známé se střetává s neznámým

za zvuků houslí a drtícího se kamení...

jsme se setkali

tak, jak se lidé setkávají

bez výstředností, formálností, přehnaných gest

bez falešné vřelosti a nelidského nezájmu



mezitím zašlo mnoho sluncí

na okenicích od západu k východu

a některá měla trochu spoždění

asi se zahleděla

do očí

jedné z našich neprostupných nocí

ve své prostoduché

kráse



Keeble

je tu hezky

8. ledna 2018 v 17:45 | Keeble
poklepej mi na rameno, možná se i otočím

až budu uprostřed noci odcházet z prázdné duše

zamkla bych za sebou, na čtyři západy, není čím

pokaždé když s nimi mluvím tváří se tolik hluše

a v chladné ulici budu si courat v kaluži

lem staré sukně, co léta mi posílá vánoční přání

mlčela jsem, však jista si, že nic nedlužím

jí, ani nikomu jinému, přesto mi ještě cos brání...

pohlédnout do očí sklenici s vodou a ibalginu

co se na mě usmívá uprostřed vzpomínek, střepy

kdybych ji měla, tak jistě bych přiznala svoji vinu

ale jak může zpytovat, kát se, že nevidí, kdo je slepý



na rohu náměstí zhasnuté výlohy obchodu s hračkami

tma trochu lepí a malí, všichni se tmy báli

ledové hvězdy, snad měsíc i jak sochy z mramoru nad námi

a svítání se všemi bolestmi na chvilku ztratí se v dáli

když přimkneme pohledy k sobě jako dva zloději

potkajíc se v noci, vzájemně si kryjem záda

hrajeme slepotu, a tma přec nám dá naději

tuhle hru na lepší zítra neumím mít ráda



Keeble

jako pára nad hrncem

8. ledna 2018 v 17:35 | Keeble
krásný den a slunce svítí něžně do tváře
schoulím hlavu ještě hlouběj mezi polštáře
vše se zdálo vpořádku než jsem si vzpomenula
kdo jsem a má identita: absolutní nula

a tak jenom otupěle hledím ke stropu
marně zkouším zastavit emoční potopu
moje vůle dnešního dne dosáhla své hranice
osudem mým zdá se nyní dále všeho stranit se

minus dvě stě sedmdesát tři stupňů mě (c)hladí
po tvářích svou rozvrásněnou modrou kůží hadí
při poslední myšlence zamrzám opět zcela
můj život, má rutina a téže moje cela
uzavřela kruh a já se zase stávám ničím
jako pára nad hrncem - když unikám, tak syčím

na obrazu sadu jenž je bez stromů a bez zahrad
jsme si zřejme ukázali, jak to nemá vypadat

Keeble

na slovíčko

7. ledna 2018 v 19:49 | Keeble

hodně se toho stalo.
stojím na křižovatce cest, které nikam nevedou...nechci tím nic říct. prostě tam jen stojím.

na kraji ulice slyšela jsem
lampu zhasínat
a tiché kroky za rohem
byly vidět všude
dobrý den, ještě na chvíli
prosila bych si půjčit
babiččiny oči

duté ozvěny pootevřených okenic
mlátily chodníky, bodaly do boků
jehlicí
pletací ostruhy tvořily
podél řeky
vrásnité sonety pro všechny
co ještě nespí

brouzdáme nohama v špinavé kaluži míru
ručníky nemáme, kdosi nám podává víru

Keeble

hoď si kostkou

2. ledna 2018 v 15:01 | Keeble
nemáme nad sebou nic než prázdné nebe
nemáme jiného nic než sami sebe
nemáme v srdci nic než lásku a slzy
blíží se cíl nebo konec? bude to brzy...

jistoty nejsou nic jistější nežli počasí
vítr se prohání krajem a tahá mě za vlasy
jak když jsme běhali v létě ovocným sadem
aby nás nikdo neviděl, lezli jsme zadem

vždycky ti můžou vzít cokoliv tvoje je
kartáček na zuby, batoh, mír, láska, naděje
vezmou ti i to co tvoje ještě nebylo
možná že mělo být...zase se sázíme o kilo

že tahle planeta má/nemá co by nám dala
všechno se zdálo být lehčí, když byla jsem malá
o mnoho přišli jsme, mnoho jsme měli získat
co naše budoucnost? růžová/černá a daleká/blízká?

pomalu stmívá se, trochu mě zebou nohy
a z dlouhé chvíle tu vedeme debaty s bohy
to ještě nevíme, že je to dost možná naposledy
co takhle sedíme, podej mi ruku tedy...

pročítám v tvé dlani palčivé čáry života
a nemám to srdce ti říct, že je plní nicota

Keeble

ztratit se

24. září 2017 v 13:51 | Keeble

povinosti ustoupily stranou
když jsem prošla křišťálovou branou
magie

říkají že ten kdo nezná lidi
obtížně i sám do sebe vidí
a nežije

jenže v téhle zimě nikdo nechodí
do kostela na mši každý den
a sníh se vznáší mezi stromy
na místě

ty stromy nic než suché větve neplodí
ani my dnes do kostela nepřijdem
ale všechno co se stane vidíme tak trochu
nejistě

vidíme tak trochu rozmazaně
koukni na nás
podívej se na ně...

skupina přeživších básníků
píše už jenom ze zvyku
ne citu
když se slunce ptají: stále jsi tu?
a nebe odpoví tichem
poutané, jak oni
zvykem

a prostoduchý amatérský rým
rozplyne se v prachu noci

Keeble

takový svět mám ráda

21. června 2017 v 21:54 | Keeble
slunce se sklání trochu níž
než by se sklánět mělo
šeptám tvým směrem tiše "spíš?"
"spím" napoví mi tělo

slunce se sklání trochu níž
a noc se blíží za dnem
šeptám tvým směrem tiše "spíš?"
a ty se probouzíš chladnem

slunce se sklání trochu níž
poslední paprsky hladí
tváře a vzduchem zazní "víš..."
všichni jsou pořád jen mladí

slunce se sklání trochu níž
a noc se mezi nás vkládá
mladí a hloupí, však ty víš...
takový svět mám ráda

a slunce už se nesklání
a noc už dávno neleží
jako klín mezi svítáním
mnou tebou a tichým pobřežím

veškeré hradby zbořeny
bloudíme mezi světly
svých očí, a naše kořeny
jako by se v jeden spletly

bouráme všechny pravidla
života, básní i vztahů
kdysi jsem ti člun nabídla...
a teď v něm s tebou plavu

někdy mám trochu cukrovku
z toho, co sama skládám
dirigent, co ztratil taktovku-
takový svět mám ráda


Keeble

život je jako hromádka prachu

17. června 2017 v 16:15 | Keeble
jen prosím nevěř svému strachu


až jednou klesneme na dno
půjde to docela snadno
vzdát se a tiše klesat...
v jezírku uprostřed lesa

stromy se loučí se stíny
které ti ukážou hlubiny
kde není slunce, zpěv a víra...
"špinavá prázdná temná díra"

neběží mraky na obloze
zatuchlo tulí se ti k noze
neběží ani žádný čas...
nyní jsi, člověče, jeden z nás

jeden z těch co se vzdali ráje
ve prospěch mrtvolného kraje
kteří svým koncem probudili
vodnaté oči lesní víly

a ryby řečí bez výrazu
vrhají vstřícnost blíže srázu
na jehož konci nečeká
nic dobrého pro člověka

mrkají neživými víčky
marně jim vkládáš do tlamičky
poslední tabletu extáze...
s rybami jsou jen nesnáze

vodníku, pane téhle krajiny
řekni mi, lživě i, že nejsem jediný
který se na cestu plnou pastí
nevydal z vůle svojí vlastní

cítíš se roven svému stínu-
a zas si přikládáš cizí vinu

Keeble

kdyby tam někdo čekal, tak bych zastavil

27. května 2017 v 21:36 | Keeble

co ti mám příslíbit?
či číši podat?
stejně vím že budou
stále tě hlodat
nejisté myšlenky
o naší věrnosti

my jsme psi - sotva jen

dosáhnem na kosti

---

kradmo se přiblížit ke dveřím
potichu stiknout kliku

na náhody už nevěřím
věrná jsem jak brouci lýku

ukládám slunce ke spaní
a měsíc cestou budím

slyšíce jeho chrápání...
ten život už me nudí

jsem ruka času, stvořitel
ničitel, bůh, kat, trn vizí

s jistotou světu vlastní se
rychleji seje než sklízí

---
zhasnout
jak svíce pod oknem
jak jiskra v očích
jak naděje
kdyz tě válka hladí po tváři

a už se nerozsvítit
jak dřevo navlhlé rosou
jak mořská sůl
co tě pálí na rozpraskaným rtech
jak ustřižený knot

jako svět

ale ne
jako my

Keeble

čekali 350 let

26. května 2017 v 8:49 | Keeble
pláčeš
však oči máš suché
jenom tvé
pravdy
k těm mým pravdám hluché
jenom ty
tváří se, že my
se známe
známe se však?

---

co když všichni shoříme na prach
v objetí šedivého prachu a sazí
a na márách nás ponesou lesem
který je plný ztracených duší

co potom
budeme stále těmi
kým se tu snažíme být?


s úsměvem lháře.
zavíráš stoletou knihu.
slyšíš ten nářek?
smysly se utápí v lihu...
s úsměvem padlých,
úsměvem posmrtně tuhým.
není však nad líh.
jenom s ním
dokážeš
uvěřit druhým.

Keeble

kolej yesterday

18. května 2017 v 21:50 | Keeble
a kdo měl žízeň, ten ji hasil

život nám postaví do cesty tolik lidí, jejichž význam v něm nedokážeme určit.
každý je jenom cizí, než poznáme jeho příběh.
a nebo si ho vymyslíme?


rozkvetla jsi a
schovala svoje křídla
do skříně v rohu
místnosti plné prachu
jenomže ani
růže nekvete věčně
tvé lístky okvětní
zůstaly taky
ležet na zemi.

nikdo je nesebral a nesebere ani.
ze tvého života odešli drazí
a přišli nepozvaní.

---

pláčeme pro rozlité mléko
s vrabcem v hrsti chceme
dosáhnout na holuba
a darovaným koním
koukáme na zuby

jsme
slepí
když si nevěříme
nos mezi očima ale
vešíme na něj bulíky

pro jedno kvítí se
slunce rozsvítilo
ale dvě hlavy vědí
míň než jedna
že lepší nic
než něco co jsme nechtěli

vždycky
říkáme nikdy

---

na rozcestí klademe si
klacky pod své kroky
rozmařile výskáme
a smějeme se troskám

na rozcestí v lese, tam
kde rozchází se naše
osudy, a pro ně pláčem
než pro sebe samé víc

Vaše ztracená a neztracená
Keeble

od nepaměti

11. května 2017 v 22:51 | Keeble
na stěnách srazí se rosa
srazí se též v mojí tváři
sám bůh ví asi, proč jen...
sedím tu, sama a bosa

příčiny nezavdané a
přesto i hlavu kloním
zavírám oči, v křeči
před tebou v pokoře klečím

před tebou, soudce mých stínů
jen ty teď smíš určit vinu
ukázat prsty na ty
jenž měli by pykat

a když se ztratím mezi nimi
kde jsi? já prosím tě, vyveď mě ven...

a když se ztratím, ba i tobě
kdo zbaví mou rosu kondenzace
když má též jako ty
sklony se vracet?


Keeble

nazývání

29. dubna 2017 v 17:18 | Keeble
roztříštil jsi ticho mezi námi
zlatka, zlato?
paradoxy
nás polykají
-i s kostmi
trocha empatie
která se z nás uvolnila
se jako unylé světlo
ulic
znova rozlévá mezi naše
žijící ostatky

a
s krustou
jako domovem škeblí a
plačících perlorodek
vydáváme buly
z roku
2121
které vejdou do dějin svou
naivitou

až propleteme prsty
s protékajícím časem
ucítíme za zátylku
doteky
budoucnosti
-loučí se s námi

jde domů
jenže my
zase nevíme kam
máme to na talíři
nás samé i s dezertem
jsme dezertéři
opouštějící
svůj život víc
než svou armádu


Keeble

důkazy

26. dubna 2017 v 19:35 | Keeble
zavření v kobkách beze stěn
bloudíme, nevida cesty ven
kopeme podzemní tunely
které zas vyústí tu, ne-li
přímo u svého počátku
čekáme na vlastní oprátku

v bublině marností, zákazů
svou duši chvějíc se na mrazu
vkládáme do rukou naivních nadějí
klečíme před těmi, kteří nás nechtějí
a život vidíme
zas trochu matněji

možná že ve světe idealisty
můžem si zase být jednou víc jistí
ale čím? otázka ve vzduchu zůstává
kloníš se doleva, jiní zas doprava...

každý spí ve vlastním vakuu
a až se všichni proberem
budeme zas jenom blogerem


alien

Keeble

po zavírací

26. dubna 2017 v 18:26 | Keeble
otevřela jsem ti duši
rozevřela ji jak křídla
nabídla ti prohlídku
za 50 haléřů
to jen
aby se pokryly náklady
a tys mi dal
1 korunu
ne proto že bys chtěl jít dvakrát
ale protože jsi nechtěl jít ani jednou

a pak ses
jednou k večeru
když už bylo zavřeno
vloupal
přelezl přes plot
opírajíc se o ceduli
zákaz vstupu
se slovy:
já už platil


Keeble

nová slova

28. března 2017 v 21:51 | Keeble
stíny křičí do prázdna co
nazývá se klišé
obsluhují v restaurantu
u bezhlavé víry

a před dveřmi matriky
pro zápisy narozených
mindráků se vyhřívá
naše hlavní cena

netušíme ode kdy
říkáme jí jménem
možná je to taky tím
že vůbec žádné nemá

jenže jak pak zavolat
do nicoty její duše
bez marnotratné odpovědi
-ano, myslím tebe-


Keeble

uklizené pod stolem

26. března 2017 v 21:30 | Keeble
a zpoza osudu šlechty a vrchnosti
vychází stvrzenka na víno pro hosty
rozkládá jazyku chuťové papily
potichu odklízí ty, co se napili

a zpoza osudu plebsu a otroků
vychází myšlení, jak vlastní baroku
Pánu a císaři líbejme šaty
pak jednou budeme třeba i svatý

pleteme doby a šlapem si na nohy
dějiny, přátelé, jsou jenom pro bohy


příroda hladí mě po vlasech, spánku
už druhým dnem se vyhýbám
s východem slunce počítám, ale
pod rouškou noci si vystačím s málem...

příroda klidní mě, tak, jako ruší
probouzí co ještě před chvíli spalo
matka má, dcera má, sestra moje
probouzí duševní nepokoje

nechte mě, no tak, nechte, prosím!
na moment všemu uvěřit
a sinusoidu mého světa
konstantní kladnou funkcí nechat

nechci nic víc, než zavřít oči
před pravdou svou, i pravdou tvojí
ta pravá, ta je někdo mezi
a teze střídá antitezi

Keeble

dlužíme slunci objetí

25. března 2017 v 15:22 | Keeble
kapraďorosty, bílé nitě
zatáhni závěsy, okamžitě
zatáhni oponu, zpoza lesa
vychází srna, k zemi klesá

a mezi stromy, v úžlabině
vypráví střelec o nevině
své padlé družce, u lesa
kráčí si pro ni nebesa


stírám slzy
a vycházím vstříc tvému objetí
objetí slunce
a celý svět se najednou zdá být
v pořádku

až odejdeš
budu vědět, že v pořádku
není vůbec nic
a svět už vůbec ne

ale budu vědět
jaké to je
myslet si pravý
opak

Keeble

město usíná

19. března 2017 v 14:55 | Keeble
pod postelí
spí jen ti démoni, které jsi tam schoval
sám před sebou
a to je možná ten pravý důvod
proč i ve třiceti
usínáš s rozsvícenou lampu
na okně


chvějí se listy na větvích
do kraje vchází první sníh
chvějí se listy ve mlází
a sníh už zase odchází

spolu s ním odchází naděje
v kraji se vůbec nic neděje
všechno spí podivným poklidem
který se nedones až k lidem

---

město usíná
naše hříchy si skládá pod polštář
nechává si zdát
o záři a slávě, jenž hvězd se dotýká

město usíná
pod pokrývkou inkoustu a hvězd
nechává si zdát
o branách
starověkého Říma

město usíná
vkládá nám do dlaní klíč
k nekonečnému bloudění
a my
bláhoví, jak už lidé bývají
skrýváme ho pod rohožku

Keeble

parafráze našich kroků

15. března 2017 v 22:17 | Keeble
měla jsem plány
měla jsem cíle
měla jsem taky hodnoty
teď tu mám rýmy
a tvoje slova
ve starý krabici na boty

to jsou mý plány
to jsou mý cíle
jsou to i moje hodnoty
kromě těch not a
zbořených veršů
klubíčko v ní je-jsi to ty

klubíčko nervů
přání a vizí
nezbořitelných přeludů
zůstaneš se mnou
tkaničko lidská
až vedle tebe nebudu?

mísím svá slova
mezi tvoje
v neukončeném spádu dní
a teprv přijdou
důvody mlčet
až vpleteme to poslední

teď se jen smějme
mezi vlasy
zatímco slunce odchází
a tahle chvíle
na věky věků
zbaví nás veškerých nesnází


Je mi fajn. A to je fajn. Co myslíš?

Keeble
 
 

Reklama