verše

báseň co nemá jméno

30. května 2018 v 21:57 | Keeble
vzduch je tak šíleně bolavý, rve mi duši
každý má dneska depresi, a všem sluší
je to dnes v módě, nosit si v sobě rány
co na nich zapáchá? možná to, že jsou zvaný...

kdyby byl Mácha pozér, Máj by nebyl
nemůže počítat hvězdy, kdo nevzhlíží k nebi
nemůže zahojit ránu ten, kdo ji nemá
tváří v tvář divadlu stávám se mimem, němá

vzduch je tak šíleně bolavý, rve mi duši
na bránu třinácté komnaty zuřivě buší
měsíc je za mraky, na kroky vidět není
v naději hledají oči kus prostoty denní

přitom by duši té stačilo pohlazení

-nic- je tak krásné

29. května 2018 v 15:38 | Keeble
spal mi konečky prstů kouřem plným dehtu
dívej se jak stoupá k nebi a prudce se kroutí
spal mi konečky prstů a s nimi i kousky nehtů
k hvězdám už dolétne jenom vodní pára čistá
a že je nezraní, na to vem jed, to dozajista

tam někde nahoře sráží se atomy, kondenzace
věřím ti na sto procent, možná i na sto dvacet
tam někde nahoře
chytáme úhoře
v bezbožné pokoře

spal mi konečky vlasů protože voní solí
a co je slané to pochází z bolesti a nebo z moře
ta ranní mlha mě prostoupí při pádu do údolí
a její závoje zachytím v pádu a přeměním v nic
nic je tak krásné a lehké jen sny okenic
opuštěných domů

tam někde za mraky proplují naše duše
tak doufám, že trochu radostně, a ne jenom hluše
tam někde za mraky
počítám čtvrťáky
na metra, na vlaky...

které nás odvezou z bílého papíru
do stránek básníka, cíl cesty na míru

vesmír

28. května 2018 v 11:08 | Keeble

vesmír se otáčí do rytmu Beethovena
souhvězdí blikají a nic to neznamená
rozlité mléko té dráhy a kopa pláče
místo slz mince, jiskřičky nočního hráče
pablesky nehmoty
bez lidské hodnoty

vesmír je černý jak káva na těžké ráno
říkají "Aničko", vy mi však říkejte "Anno"
zní to tak osobně, zní to jak před zrcadlo
postavit "An" a druhé "nA" z nebe spadlo
souměrnost osová
platí i pro slova

vesmír má doteky hrubé a trochu chladné
na poli slunečnic poslední tvář mi vadne
nikdo ji nechodí zalévat s nádobou na vodu
být touhle květinou, asi bych neznala svobodu
zato teď je blaze
v černobílé dráze

vesmír je rodičkou, domovem, láskou, hrobem
s podpěrným pilířem v baroku novodobém
všechno je v jednom, a zdarma, a to je štěstí
těm, co nám potají uškodí, držíme pěsti
popel než na hlavu
sypeme do davu

třikrát volej - čest a sláva -
optimismus pokulhává

třikrát volej - sláva, čest -
pesimismus může vést

K.

jsem ničitel světů

27. května 2018 v 13:13 | Keeble
rozpoutej víčka, světlo přijmi
měsíčním světlem krev mou pij mi
jsem hávem noci, strachem tvým
prasklinou na skleněném džbánu
světem, co nepřijímá hanu
i karcinomem nezhoubným

v mém klíně leží všechna záře
hvězdy a souhvězdí, střepy lháře
slunce a nad ním měsíc sám
jsem tmou, co duše pohlcuje
tmou dýchající z dračí sluje
paniku v drahách rozpoutám

začnu si točit piruety
planetami a hvězdolety
nekonečností spojím v jedno
co si je cizí, a co blízké
rozdrtím Černým obeliskem
galaxii tu sebestřednou

byla jsem před světem, po něm budu
vás klidně nechám trpět v bludu
za pohled nestojíte ani
jsem hávem noci, mlhou v džbánu
odmítám přijímat vaši hanu
jste zosobněním křivd a lhaní

rozpoutej víčka, světlo přijmi
měsíčním světlem krev mou pij mi
světlem, co zcela oslepí tě
krev, která voní po karmínu
po kyanidech v rudém vínu
musím jen čekat, okamžitě

postačí pohyb, stáhnu sítě

K.

půlnoční

18. května 2018 v 19:18 | Keeble
spánek by chtěl tančit
klepe na víčka
ale tělo bouří -
nespi, maličká
myšlenky ti ještě trošku
rozežerou buňky snů
ne, zašeptám přes pokožku
dneska asi neusnu

K.

v neodbytné touze

16. května 2018 v 21:36 | Keeble
nebe se leskne v odstínech samoty
a slunce zapadá, ruce své zdvíhá
aby nás ještě naposledy
ukrylo v skrýších za pohledy
bez očí
máme výročí
dalšího dne přežitého na podestě
v posledním patře hořícího domu
píšu své básně a oheň se ptá - komu?
oheň co živí republiku rad
ten stejný oheň, co mě nutí psát

když skrze sklíčko pustíš nepoznané
plamínek po plamínku pomaloučku vzplane
a splétá ručky v neodbytné touze
jen bloudit uličkami žilek, žil a tepen
zaklepat na dveře z komory do síně
zapálit svíčku v potemnělém rohu...
a splétá ručky v neodbytné touze
noty své písně zahrát pomalu a dlouze

nebe se leskne v odstínech samoty
slunce mě chytá dlaní
tesně než mě zas prudce pustí
když klesá dolů
do tmy ústí...
a nebe neleskne
se, nebe sténá
a místo mraků
mořská pěna
a když se nebe v bouři noří
dala bych krk, že v bouři Moří

ten žhavý kotouč ještě mává
ještě nám dává kousek práva
když stojí krůček od smrti
a vlny
zas ho
pohltí

K.

líbá X

15. května 2018 v 21:39 | Keeble
poklidná sluneční společnost
posílá dopisy pro věčnost
píše jí milostná psaníčka
nelíbá však, ni nehýčká

kreslí ta slova potají
slabiky se jí motají
tiše se vzdává nervozitě
a spřádá nitě, sítě, nitě...

pak místo podpisu malý křížek
zadrží city jako mříže
a tak čte věčnost, řeka Stix
psaníčko: Měj se, líbá X

K.

střepy lidských tváří

7. května 2018 v 11:35 | Keeble
Když jsem byla malá, chtěla jsem být jaderná fyzička. Fyzičku mám mizernou a časem mě to přeslo. Na to, že chci být baletka a chci nosit princeznovský sukýnky, jsem přišla až poté, co moje kosti dorostly do definitivních délek a svaly uvykly svým staženým pozicím. Bolestně bojuju s gymnastikou s pocitem seniora na odpis, zatímco malá ohebná děvčátka kolem mě metají hvězdy a přemety. Teď už jsem asi velká a možná dokonce vím, co chci být, až budu ještě větší, pokud se mi někdy podaří dostudovat. Ale ať se mi to podaří nebo ne, s jedním snem se nerozloučím tak rychle jako s obleky proti radioaktivitě a tylovými sukněmi. A je to tak strašně obyčejný, až to bolí. Chtěla bych jednou, jedinkrát za život mít svou malou, malinkou sbírku básniček, co studí nebo hladí po duši. Štípou nebo zvoní v uších. Jmenovala by se Střepy lidských tváří. A jestli se dá říct, že básnícké sbírky mají předmluvu, zněla by takto. A tak si svůj sen tiše hýčkám už v desáté podobě, bez odvahy za něj bojovat. (Držte mi palce)

střepy spících lidských tváří
jeden celek neutváří
ze souladu nepochází
každý nese vlastní bázi

střepy mojí bdící tváře
nepotkává jedna záře
a ty oči, slunce zchladlá
nepochází ze zrcadla

-nejsem básník s nahou duší-
nejsem tím, co čtenář tuší
-nejsem subjekt vlastních strof-
básně mé jsou bez osnov

v okovech gramatiky

22. dubna 2018 v 21:57 | Keeble
některé myšlenky
nesdílím se slovy
a jejich slabiky
kladou mi okovy
vzdorujcí písmena
ženou mě do kouta
spojky a částice
chytají za pouta
věty a souvětí
uvádí do cely
řádky i odstavce
drží mě necelý
věk pevně pod zámkem
gramatiky
-však jako básník já znám
jejich triky

o pádu nebe a lidském snění

16. dubna 2018 v 22:33 | Keeble
nebeská klenba se tak nějak divně stáčí
nebeská klenba, jak vlk bránící se pláči
nebeská klenba, pomlázka spletlá z proutí
nebeská klenba se pouští a padá a hroutí

a její dcera napřahá náruč k matce
a její dcera pád zkouší brzdit vratce
a její dcera zachytá ve své dlani
a její dcera, slunce, mlhu, rosu ranní

bratří také rychle spěchají ku pomoci
bratří také rychle chytají matku v bocích
bratří také rychle uloží klenbu nebe
bratří také rychle, na paže mezi sebe

celý svět vzhlíží, jak zřítily se mu stropy
celý svět vzhlíží, jak zahladím tyhle stopy?
celý svět vzhlíží a rostlinstvo, ryby, ptáci
celý svět vzhlíží, matku svou na nebe vrací

jen člověk tiše pospává na měkkém loži
jen člověk, nijak nepohnut, tak, jak se složil
jen člověk netouží procitnout ve svém snění
jen člověk, zatímco galaxie se mění

nebeská klenba zas nade vším se rozkládá
a její dcera se dívá, lehnouc si na záda
bratří také rychle usednou k oddychu na stráni
celý svět té velké záchraně hluboce uklání
se, a jen člověk tiše spí na svém loži
jen člověk, nepohnut, tak, jak večer hlavu složil

K.

tak, jako křesťan kříži

6. dubna 2018 v 21:16 | Keeble
pověz mi, co ti teď hlavu tíží
svěř se mi, tak, jako křesťan kříži
propusť ta slova úžinou retů
téct je nech, řeky, až k volnému letu

nebraň své hrázi v protrhnutí
vždyť sám ten tlak tě mluvit nutí
a já jsem tady, co tě rmoutí
bych mohla vroucně vyslechnouti

otevři duši svou té, co je při tobě
toužící postihnout vše ve své osobě
co ty si žádáš od planety

a slova plynou tvými rety...

K.

postupně všechno

24. března 2018 v 17:21 | Keeble
tak hledím z okna a postupně všechno
naprosto ve mně utichá
krajina stmívá se neprodleně
krajina, tíhnoucí duší k ženě...

tak hledím z okna a postupně všechno
naprosto ve mně zhasíná
ruce mi padají do klína...

tak hledím z okna a lidská něha
obtáčí jako had rajský strom
krajina stmívá se neprodleně
krajina, promlouvá duší k ženě...

tak hledím z okna a lidská něha
obtáčí jako had bedra tvá
utichá - stmívá se - zhasíná...

K.

sám sobě oběť

22. března 2018 v 16:37 | Keeble

když dojdou slova, stromy mlčí

na tváři ulpívá hvězdný prach

sám sobě padneš do náručí

sobě jak oběť - sobě vrah



když dojdou slova, vyschnou řeky

po těle slunce spaluje

sám sobě kmetem dlouhověkým

-jen dusné ticho, to tu je-



K.

bude pršet

10. března 2018 v 19:01 | Keeble
křepčící nadšení pomalu opadá
plíživě vkrádá se ponurá nálada
slunéčko skrývá si své tečky pod krovky
-od sedmi počítá neslyšně do stovky

nejisté paprsky lámou se o řeku
a nějak úzko se jeví být člověku
když nebe pokryje dusivá opona
-přijde déšť, pravidlem přírody zákona

mravenci města si uhledají úkryty
matky své kočárky mačkají před byty
blíží se potopa, Noe, ty při nás stůj
-a za ten kousíček planety oroduj

_

mraky se přehnaly, ulice ožívá
a strouhou po krajích odtéká truchlivá
nálada společně s padlými slzami
-Noe se usmívá vysoko nad námi

Keeble

27. února 2018 v 18:56 | Keeble
právě jsem nasedla do rychlíku
který mě odveze...bůh ví, kam
sedím tiše, slova polykám
za okny statické obrazy
ženou se zběsile, do zkázy?

kam jen to spěcháte, lidé
stojící nehnutě za oknem
kdo, co vás přivedlo z vlaku ven?
kdo, co vám zavdalo příčiny
vyměnit slova za činy

ve shonu sousoší v antikém rázu
pojit chce květiny, nemajíc vázu
krmit chce zvířata, nemajíc píce
rozdávat úsměvy, nemajíc líce

v pohybu sousoší nehybných lidí
kam všichni mizíte? a proč vás vídím?


namáhám mozkové závity
zatímco venku vše tiše
mění se v ledové klišé

za okny vlaku mi pointa utíká
společně s lidmi i stromy se ztrácí
ztrácí se květiny, rybníky, ptáci...

K.

ohlédni se

20. února 2018 v 18:07 | Keeble
ohlédni se naposledy přes rameno
tam, kde skví se město rozložitě
tam, kde lidské hříchy utopí tě
tam, kde zachytí tě němé sítě...
ach, kde máme se jak prase v žitě?

ohlédni se naposledy přes rameno
dřív, než opustíš vše co ti patří
dřív, než zapomenou na tě bratři
dřív, než napočítáš jedna, dva, tři...
ach, než žádat budou tebe "zapři"

ohlédni se naposledy, snažně tebe prosím!
pak, až zůstane vše nedotčené
pak, až budou vzpomínky ti věnem
pak, až budeš hledat nás - tak mě ne
ach, až budeš hledat nás, tak mě ne...
nehledej mne, sestro, nikdy víc

nehledej mne, sestřičko, nikdy víc už

ohlédni se naposledy přes rameno
a vše nyní tobě budiž odpuštěno

že nebe je, jsem také

20. února 2018 v 17:53 | Keeble
vím, že není podzim
s věnováním


tiše stojím, bez pohnutí, na pokraji útesu

tenhle podzim, modré z nebe

a víc

už ti nesnesu

šedé mraky, obloha je s puklinami, dírami

leží nyní u tvých nohou

modř

co byla nad námi

K.

koukni, padá hvězda

17. února 2018 v 10:34 | Keeble
koukni, padá hvězda
tobě přímo do klína
minulost se prolíná

koukni, padá hvězda
minulost se směje
skrz vše, co se děje

koukni přece! hvězda padá
tahle noc je strašně mladá
sotva slunce oči klíží
tváří v tvář jsi temné tíži

Keeble

na perónu

16. února 2018 v 18:47 | Keeble
nikdo na mě nikdy
všechny lidské křivdy
nečekal na nástupišti
zanechány na bojišti
moje cesty podchodem
jako slovo úvodem
v samotě a tiše
tisícleté klišé

polemika nad vínem

4. února 2018 v 21:31 | Keeble

naděje, naděje, naděje...

s ní nebo bez ní, neděje

stejně se pořád vůbec nic

bratry jsme všichni si, doufajíc

jak říká Machar, v lepší zítra

v zářnější lidstvo a jasnější jitra

a vůbec všechno dokonalé

kdyby však neměl svět svoje ale...



co máte proti současnosti

v čem má být zítřek lepčejší

máme co máme, to je dáno

že bude líp říká jenom ANO




naděje je pouhé slovíčko

v slovníku cizích frází

na hořkosladké bázi
 
 

Reklama