něco mezi tím

Přesun

3. června 2018 v 15:39 | Keeble
Zdravím, zbylí přeživší. Už dlouho to tu spíš nefunguje než funguje. A tak jsem se rozhodla přesunou na web, který budu moct publikovat i veřejně. Tzn. konec citových výlevů, ale mojí tvorbu stále můžete sledovat na poezie-jedne-duse.blogspot.com.
Díky vytrvalým!
Keeble

nebe potemnělo, ale hvězdy zůstaly skryté

9. dubna 2018 v 8:32 | Keeble
au.

trochu příliš mnoho slov

6. března 2018 v 0:11 | Keeble

zamlžené a daleko

14. července 2017 v 13:53 | Keeble
jsou ty koruny stromů, ve kterých se skrývá první ranní slunce. čekáš na něj, lačně, jako predátor na kořist. konečně tě zalije dnem! budeš moct vstát a žít. budeš? to jsi mohl udělat i v půli noci. jaká síla tě donutila vyčkat úsvitu?
zvyk.


svíjejí se ve větru
zatímco touží po odvetě
-zlámané listy slunečnic
přejí si znamenat trochu víc
než jen
fotosyntézu

přály by si být
syntézou básnických slov
-které se zrodí každému z nás
nekomu hůř, a někomu snáz...

přály by si k svým narozeninám
utéct a odejít
kamkoliv jinam
než kde jsou právě jejich domovy

namísto toho se ale
svíjejí vě větru
zatímco touží po odvetě
čí vinou octly se
na tomhle světe?

---

dnešní vzduch si na mě připravil protilátky. nemohu tedy snad dýchat? cítím jen prázdno, které mě za všech stran obklopuje. ano, pak jsem konečně součástí vesmíru!
karty se pomíchaly a prohodily. škatulata hýbejte se. tvé káry držím v rukou a není cesta, jak bych mohla vyhrát. zatímco ty pokládáš na stůl srdcové eso ve vítězoslavném gestu. přesno to, které jsem si nechávala trpělivě do zásoby na dramatický závěr hry. kdo z nás ví, že hra končí a začíná? kdo z nás ví...

---

teplota stoupá až dojde i do varu.
poté se rozplynem s bělavém oparu
a z mlhy vyjdeme hluboko pod rouškou setmění.
na tom co stalo žádné z hvězd vůbec nic nezmění.

na to co stane se jejich svit nedosáhne.
jenže ta mlha nám zastřela pohled dopředu-
ještě že takové úvahy nikdy nevedu.

a s ironií v hlase
utichám.

---

slunce postoupilo dnem a říše snů nás stále nechce probustit ze svých bran. je to už dávno, co jsem ztratila klíč.

Keeble

zadrž dech

14. července 2017 v 1:21 | Keeble
roztřeseně oddychujeme
zatímco nejsme ani spolu
za počínajícího soumraku
nemáme k sobě cestu
protože nám ji vzali
přímo před očima

ale moje plíce
nevydrží dlouho dýchat
tenhle hnilobný zápach
budoucnosti bez tebe
a nekonečnosti našeho
porozumění nastalé temnotě

natahuješ ke mně dlaň

ale namísto toho dorazí zas jen
hromádka prachu a lísteček
s monogramem české pošty

kdy mě naše moře odplaví
do tvého zorného pole
abychom si mohli navzájem
vyplakat oči za tekutým sklem

prostě mi
chybíš


a ono to bolí. rve ti to tělo až tam, kde by už nemělo být. protože to hnije. rozkládá se to uvnitř hlavy jako nechutná bahenní lázeň. topíš se. ty víš, že jak jsi to jednou pustil do hlavy, už to neodejde. a ta jediná ruka, která by tě mohla vytáhnout...tu není.

Keeble,
která se z toho třeba zase probudí

a kdyby tam nikdo nečekal, zastavil bych taky

31. května 2017 v 18:13 | Keeble
jenže můj život nemá brzdy


-úzkost-

takže to jsi ty?
znovu mi klepeš na dveře?
to je dobrý, otevři si sama
vždyť
my už se tak známe...
tak se u mě posaď
nenechám tě přeci stát ve dveřích
povídej
a přeháněj
jak se máš?
a proč jsi přišla?
nečekala jsem tě.

u mě
u mě pořád stejný
ale teď jsi tu ty!
teď se všechno změní

jak dlouho zůstaneš?
opravdu?
počkej, ukážu ti pokoj
jo, tady, tady bývala radost
občas si sem tahala nadhled...
ale před měsícem
se vzali nebo co
už tu nebydlí.
to víš že to nevadí
tady v patře, doprava a druhý dveře
jojo
přesně tam

na, klíč
a
jako doma
ju?

---

je to divný a
trochu mě to mate
klíčovou dírkou se
dívat do pokoje
když je večer
štědrého dne
pozlátka od cukroví
se válejí na zemi
a stromeček
je oknem na náměstí
skoro vidět

letos si nadělím
další melancholické
verše a hodiny

hodiny.
ty tikají na stěně

Keeble

seděla ve vlaku a pak vystoupila

21. května 2017 v 11:34 | Keeble
"Nektery veci jsem nerikala jen proto ze jsem mela pocit ze se o nich nemluvi. A to bylo hloupe, neskutecne hloupe. A pokud me urcite dva mesice myho zivota neco naucily, pak to bylo naucit se zit jen sama se sebou a nesnazit se byt jina jen kvuli lidem okolo, uvedomovat si doopravdovy hodnoty a co je dulezity a v neposledni rade mluvit o vsem, bez ohledu na to, co si o tom ostatni budou myslet, jako treba prave ted. Kdyz mluvim o necem negativnim co uz je pryc a nekdo by me mohl osocit ze jsem hloupa ze o tom mluvim. Ale byla to etapa zivota jako kazda jina, neni duvod, proc se zdrahat o ni mluvit.
A pokud jsem nekdy neceho litovala, pak to nebyly veci co jsem rekla. Nybrz co jsem nerekla a myslela si jak jsou zrejme...
A prave proto nekdy rikam divny myslenky, protoze to je proste neco co je soucasti me a clovek by nemel lidem ukazovat jen best of. Mel by, svym zpusobem a v ramci moznosti a zasad spolecnosti, zrusit cenzuru a prestat se pretvarovat a ukazat jaky je doopravdy.
A jako dusledek toho vseho, rozhodne ne pricina, je zjisteni, ze lide se nestanou blizci na zaklade toho jak fyzicky blizko spolu opravdu jsou. Ale na zaklade toho, jak moc obnazit dokazou to co je uvnitr, to, cemu se dnes asi rika duse. Ne jen schranku, kde prebyva, pres niz si nasledne cestu opravdu najit mohou. A pokud dokazou nekomu odhalit to, tu vec zvanou dusi, svoje nejuprimnejsi myslenky, pak teprve si opravdu blizci byt mohou."



Seděla ve vlaku a nechápajíc se dívala před sebe. Právě jí cosi promluvilo někam hodně hluboko. Nevěděla co dělat, jak může s takovu myšlenkou dál žít stejně jako doteď? Udělala to jediné, co udělat mohla.
"Právě jsem dočetla tu knížku. Vůbec nevím, v čem mě tak oslovila, ale je to jedna z těch, jejíž pasáže, nebo spíš myšlenky, už si člověk bude vždycky vybavovat a pamatovat.
Mluví o všem tak upřímně, až se člověk někdy pozastaví, sám nad sebou, že něco takového čte. Mluví naprosto bez zábran o věcech o kterých lidi tvrdí, že se nemluví. Někdy jsou to věci krásné, a někdy věci od kterých se člověk chce držet dál. Může se zdát triviální. Když ji začneš číst, řekneš si, že je zajímavá, ale to jen přízemní kniha o prostitutce, sexu a lásce. Ale čteš jí, protože chceš vědět co se stane dál a protože ti něco říká, že bys měl. A ty jí musíš dočíst do konce, jinak by neměla smysl. Protože všechno co se v ní stane se stane proto, abys na konci mohl pochopit tu myšlenku. Samotný konec se ti příčí, nechceš si ho přiznat. Ale o ten nejde. Jde o těch pár desítek stránek před ním. Všechno směřuje do jediného bodu, kdy ti najednou všechno dojde, kdy to pochopíš a sedíš jak v transu nad pravdivostí toho všeho. A víš, že je to něco, co mění myšlenky lidí. Je to jedna z těch mála knih, co jsou trochu víc než jen knihy. A taky víš, že by tě nikdo nepochopil, dokud k těm myšlenkám nedojde taky. Ale že je nedokážeš mít sám pro sebe... Chtěla bych tě o něco poprosit. Píšu to právě teď, pár minut potom, co jsem jí dočetla, ve vlaku do poznámek v mobilu, protože za hodinu mě to může přejít, a to nesmí. Protože některý věci nesmí zapadnout nebo vyprchat. Chci tě poprosit, aby sis tu knížku přečetl. Od úvodních slov po stranách lesklého přebalu přes úvod a věnování až po epilog a autorův podpis. A abys tu knížku za celou tu dobu ani jednou nesoudil, dokud nebudeš vědět, že jsi viděl každý její slovo. To je důležitý. Uvědomovat si aktivně každý slovo. Protože teprve pak do sebe všechno zapadne. Ani nevím, jestli si přeju, abys pak o ní se mnou mluvil. Přeju si jen, aby sis uvědomil její vzkaz co lidem dává, protože by to měl udělat každý na téhle planetě."

---

sedíme na prahu, hledíce - do knihy?
hodiny trávíme před tele-bednou
Babiš nám mezitím rozdává koblihy
nám je však, lidičky, zas všechno jedno

---

není to o lásce, není to o studu
všichni jdem postupně vstříc svému osudu
není to o blízkých ani o rodině
všechno zas po čase navždycky pomine
není to o zdraví, nemocích, o mdlobě
navzdry tomu když zavírám oči
zdá se být všechno zas jen a jen - o tobě

Keeble

akuzativ květiny

25. dubna 2017 v 20:55 | Keeble

věděli jste, že Ed Sheeran se rozhodl být dobrovolně bezdomovec? já ne. dneska mi to sdělila jedna dobrá duše. přijde mi to zajímavý. taky mi přijde zajímavý jak se voda čeří na jezu, není to úžasný? všechno do sebe zapadá, někdy jako kostky lega, někdy jako papíry za skřín.

prý jsem předčasně zestárla, a já si zatím přijdu jako dítě, které si hraje v písku. staví si bábovičky, zatímco ostatní děti hrají fotbal nebo na babu. jako dítě které poprvé přišlo do lesa, hladí si každý strom a list, všechno potřebuje ohmatat, znát to, čichnout k tomu, pořádně vidět...a pak posté znovu, jako poprvé, každý list, hladkou i hrubou kůru, vůni mechu.

dole u potoka, na stráni
vítr mi myšlenky rozhání
a taky květiny které jsem trhala
sousedům přese plot už dávno, odmala

které jsem trhala abych si z nich
upletla veneček a z něho smích


akuzativ květiny
-vidím tě, jsi nevinný

Keeble

no přece my

24. dubna 2017 v 19:05 | Keeble

syrová zelenina uvařila maminku.
býk má sílu jako syn.
stromy usychají na listech.
zbyněk syčí na zmyji.
aneb vyjmenovaná slova a dětské spojovačky trochu naruby...a mně se to tak vlastně líbí víc.

vstřebávání do mízy a do krve
no tak, přeci nevidíš to poprvé..
játra místo aby plnila svou funkci učiva
tiše trpí zatímco ty zase sedíš u piva

když jí zahrajete ve violoncellovo-klavírním coveru, dá se poslouchat i ta nejpopovější písnička. fakt. hashtag vlastní zkušenost. proč nenapíšu normálně #? já nevím, možná proto, že je to trapný?
jak vlastně poznáte, že je něco trapný? třeba jsme pro někoho všichni trapný..

"jaké je to asi v Čudu. jestlipak tam někdy budu."


není to skvělý? když je život jaky tyhle čáry na nebi. prostě tam jsou a nemají s ničím starosti. neřeší proč tu jsou, jakým způsobem se tu ocitly a co s nimi bude. neřeší svoje poslání. neptají se ostatních čar na nebi, co si o nich myslí. nesnaží se být stejné jako ostatní čáry a zároveň se nesnaží odlišovat. prostě jsou. a to je krásné.

Keeble

zpívej, protože to neumíš

23. dubna 2017 v 14:34 | Keeble
chtěla bych si zpívat, ale já neumím zpívat. a tak ti napíšu papírové psaníčko zapečtěné inkoustouvou kaňkou a otrhanými kraji. dělávali jsme to jako děti, všichni to dělávali. pamatuješ?


já ano. i víš ty co? radši bych nepamatovala.

za kopci zvoní poledne
na naší straně však vládne
ticho, tak vzorné, tak úhledné
a kdo se zvedne-ten spadne

před zdí a za zdí a kolem ní
ztrácíme postupně svoje sny
v nezastavitelném běhu dní

před zdí, za zdí, nikdo nesmí stát
nebo nebudu hrát

když začneš mít pocit, že bys měl plnit svoje povinosti, umědom si, že je něco špatně. odpoj se od světa a vymaž z něj svoje závazky. co je ti po pravidlech? zásadách? nikdo nemá nárok bránit ti ve tvém vesmírném poslání, pokud jsi přesvědčený, že ho máš(a pokud ano, pak jsi možná blázen. ale i šťastný blázen je víc, než nešťastný ředitel psychiatrického ústavu s vilou v Miami). jen proto, že je to tak ve světě bežné. proč by to mělo být běžné? jistěže, všechno v téhle době je běžné. protože to běží. všechno někam spěchá, utíká. rychle, ať už jsem u samého konce! ale co je za ním? to nás to tak zajímá? proletíš životem jako střela, dokonale mířená, s naváděním, abys zjistil, že smrt ti nic nedá. strávíš život čekáním. na lásku, na svoje pravé místo, na příležitost něco změnit, na svou velkou šanci. na cokoli. a pak to máš, ale ze života nemáš nic. není to hloupé?
ne, příteli. z života měj všechno, a to právě teď. proč by zážitek vyprávěný známým, sdílený na internet, storkát přehrávaný v hlavě, měl mít smysl někdy jindy, než když ho prožíváš?
nesnáším motivační citáty.
zacpi si uši a zpívej, i když to neumíš.

Keeble

a o tom to je

15. dubna 2017 v 15:23 | Keeble
příliš mnoho emocí na příliš málo času
příliš málo básní na příliš mnoho slov
bylo mi vepsáno
do
o
snov


nevím odkdy jsem ztratila hlas, ale příliš řeči teď se mnou není. je to samozřejmě metafora nebo něco podobného, co vás nutí hledat v textech starých knih, které vás nikterak nezajímají. nemám mnoho času, nebo alespoň ne toho nevyužitého. a co bych vám tedy chtěla říct? a nebo co bych měla? jsem v jedné z těch nálad, kdy se chci nechat unášet řádky a čekat, kam mě donesou.
každý rozervaný člověk jednou zatouží po troše klidu a trochu se za to stydí, protože to se přeci nesluší. každý kdo bloudí vesmírem s kapslí plnou not pod jazykem někdy zatouží podívat se zpátky na zem. a co když je to tak správné? i nejabsurdnější způsob života se může změnit ve stereotyp. i ten nejinspirativnější smutek může časem člověka omrzet. melancholie není cesta, jak žít. opravdu není.
za okny se toho neděje mnoho. slunce se válí v peřinách, nechce se mu vstát. přížene se vítr a vytrhá mu zpod hlavy polštář, ale ono si ho bere zpátky a ostrými paprsky ho bodá do slabin. ano, přižene se vítr...

na rozlehlýh pláních vítr
šeptá
hučí
skřípe
syčí
na rozlehlých pláních vítr
bere si, co není ničí
na rozlehlých pláních skáče
nenávist, a slunce pláče
při pohledu kamsi dolů

planeta je plná bolu...

ale ona není-to jen my.
jsou týdny, kdy ani nezapnu počítač. leží v koutě a já nemám čas na ztrácení. čas, čas, čas...není to pořád ta samá básnička? a přes to všechno jich mám málo.
dobré ráno, odpoledne, jak kdo chcete. kdo slaví, tomu tedy veselé velikonoce.
já neslavím. vadí to? (mě ne)

Keeble

železniční přejezdy už jsou zase pod tlakem

1. dubna 2017 v 13:24 | Keeble
bojím se.
bojím se, že je to všechno jenom sen, kterej přišel, aby mohl odejít.
světlo, který se rozsvítilo, aby mohlo zhasnout.

svět visí na konci zlomené sirky. a my hoříme-modře. každý zvlášť, na vlastní pěst, na vlastní riziko i na vlastní náklady. ale zvenku vypadáme jako jedno. plamen, který ztratí moc dřív, než se může rozhořet. v tom momentě jako by nic na světě nebylo silnější než oheň.

na různých místech s různýma lidma hledám to pravý, svoje, abych si nemusela přiznat, že už ho znám, a že je tak daleko. že už nevím, jak se na něj dostat. bloudím od snu ke snu se tvým jménem v patách, na rtech a pod kůží.


skrytí lháří na puklinách strachu tiše kouří
dýmku míru, vše se slilo v napětí před bouří

skrylo jako kdysi v těch tichých zákoutích
ještě slyším mezi mraky doznívat náš smích...

víte, kdo jsou houpací koně? dřevěné figury, len místo hřívy, pro děti...ale ne. Houpací Koně.

dívám se na všechno kolem s příměsí nezúčastněnosti vypravěče. sleduju cizí lidi, uvažuju, jaký jsou jejich příběhy. sleduju známý lidi a taky uvažuju, jaký jsou jejich příběhy. sleduju se v zrcadle a přemýšlím, jakej je ten můj?
bojím se budoucnosti. mám z ní hrůzu, obavy, nejistotu. nevěřím ničemu, co není těď, co nevidím před očima a nedržím v rukou. protože život už mi ukázal, jak rychle může všechno zmizet. a ty mě můžeš stokrát ujistit, že věci se jako pára nad hrncem vypařit nemohou, můžu na vlastní oči vidět, že nemohou. ale přesto mizí.

nemám v plánu otevírat oči. vy?

Keeble

dna oceánů

19. února 2017 v 21:26 | Keeble

nepolapitelé tóny se lehce vznáší prostorem a zarazí se až u stropu, který je tak nezvykle nízko. každou chvílí jako by měl spadnout, jako by měla spolu s ním spadnout i nebesa a ty by ses najednou ocitnul přímou pod temnou hmotou vesmíru. tlumené světlo na zdech láká a zároveň rozhání tvoje pohledy jako svatojánské mušky. utíkáš pryč do tmy, pak ti strach v půli cesty ochromí nohy a ty se zastavíš - neschopen jít, dýchat, mrkat. smát se, plakat. paralyzován neuvěřitelnou silou a mocí nicoty padáš jako máchova mrtvá hvězda - nikdy, nikde, žádný cíl. květiny za okny se chvějí, může za to kolemjdoucí vítr, nezvaný a nečekaný návštěvník. vypadá to však, jako by se chvěly zimou. nebo strachem?
hudba utichá a tvoje duše se pořád trochu třepotá u stropu jako motýlí křídla. a jak tóny nadobro mizí z uší i mysli, padá dolů, a až se dotkne chladné země - jako by zemřela. neboť tento svět, to není místo, ve kterém by poletující duše mohla nadobro setrvat. postavit se na nohy a kráčet po jeho cestách, přijmout jeho pravidla a povinnosti, aby dostála zpět svých práv. a nikdy, dokud jí to nebesa nedovolí, nemůže v něm být šťastná. a tak jsme tu my - ztracení. utíkající do záchranných koutů básní, přírody a potrhaných oblaků, v naději, že nám nebesa konečně udělí propustku na milost. zatím se ale nic něděje a svět bere mnohem víc než dává. všechny krásné květy hynou a barevné podzimní listá se sněhem opadá, kořeny mocných stromů vyvrátí vichry a semena zelené trávy odplaví déšť do řeky, která je uloží na dně mrtvých moří a oceánů, kde usnou, ale už se nemohou probudit. ne, pokud my si to nebudeme přát - a my jako bychom si to nepřáli

my, jako bychom si to nepřáli
včera, tesně po poledni
paprsky tě nehřály
nehřály tě ani hvězdy, ač jsou samý led
tvářil ses, jako bys snad - nechtěl rozumět
nehřály tě plameny
a nezažehla slova
v tvojí duši čaromocný oheň, tak jak dřív
neviděl jsi před sebe
a zavřený měls oči
vypadal jsi, jako bys už zapomněl jak žít

vychutnávej každou chvíli
jako když jsme děti byli
a kostičku čokolády rozpouštěli na jazyku
nebuď jenom součást stáda
poslyš, noc je ještě mladá!
a vydej se na cestu, vydej se jí vtříc
noci, tvojí horké touze
touze bez hranic
řekni, co bys ještě mohl
požadovat víc?

Keeble

lávové jezírko v očích

8. února 2017 v 21:16 | Keeble
tvůj pohled mi vypaluje ohnivý stopy do srdce. to už je ale dávno chladné a nestojí ti za jedinou jiskru. občas ti píšu, jako by se nic nestalo. řekl jsi mi, že život někdy trvá jenom čtvrt míle. to je to jediný, co mi dokážeš říct? zase jen opakuješ slova z cizích úst? co je mi po tom, jak dlouhej je život, když o něj nestojím? nechápeš to. nechápeš mě. myslíš si, že všechno se dá zapomenout. jsi tak naivní...řešení problému tím, že vytvoříme nový problém, není nejlepší nápad. tak proč to tedy děláš? protiřečíš si. vždycky sis protiřečil.


tam, kde slova nezazní
tam, kde stojí mez a z ní
vykvétají jizvy kůže
černý bez a černé růže
tam, kde slzy nestudí
tam, kde jsi mě probudil
vprostřed noci těmi slovy
na něž nikdo neodpoví
tam patřím

tam, kde vítr nepáře
kde slunce je bez bez záře
kde jsou lidé bez tváře
teče jediná z mých řek
ve které bez studu a pýchy
můžu opláchnout své hříchy

---

očitý svědek podvodu
kladl si nárok na vodu

---

nevím kdo jsem a se sluncem
dopadám též na tvrdou zem
nevím kdo jsem a bez hlesu
ať jsem, kdo jsem, to unesu

Keeble

země ode mě

5. února 2017 v 15:32 | Keeble
tvrdíš, že neexistuje otázka, na kterou by byla jednoznačná odpověd.
jistěže. protože je jednodušší říct, že něco neexistuje, než se to pokusit vytvořit.
třeba mír. nebo my.
ale mělo by to být odpustitelné, že přirozeností člověka je vybírat si tu lehčí cestu, ne? ano, mělo. do té doby, než tím ovlivní cestu někoho jiného, něž jí ohne do pravého úhlu a nasměruje přímo na dno propasti, ze které jediná cesta ven vede skrze jeho myokard.
nic ti nevyčítám, nebo alespoň ne právem. ale sám víš, že to je to poslední, na čem záleží.

vytáčím tvoje číslo-bereš to.
'haló?'
ten hlas mi naplňuje tělo i duši, rezonuje ve všech dutinách mých emocí, všude tam, kde jsi nechal prázdno.
'haló? jsi tam?'
mlčím, jen tě poslouchám. dělám, že je to úplně normální den.
zavěšuješ.
'chybí mi tvůj hlas'
šeptám do sluchátka, když už mě nemůžeš slyšet...



roztoušení po kraji
běláskové čekají
až odletí ze země
tak jako ty ode mě

roztroušené po lese
buky - listí chvěje se
a mě též se klepat nutí
podzim už je na spadnutí

běláskové odletěli
kilometry je teď dělí
od tebe i ode mě
od lidí a od země

Keeble

kým jsme chtěli být

7. ledna 2017 v 22:42 | Keeble
nebylo to ráno horkých nocí
nebylo to ráno chladných dní
nebylo to víc, než jenom pocit
ne však první, ne však poslední

nebyli jsme spolu, nebyli jsme sami
nebyli jsme těmi, kým jsme chtěli být
ani bůh už nechtěl býti s námi
ani bůh už nechtěl nás dva posoudit

a ty ptáš se, co se s námi stalo?
ty, kdo rozhod ses to ukončit?
nebylo to moc a ani málo
já jen ptám se - proč mám nyní žít?



nejsem sice nic moc kuchařka, ale mám pro vás skvělý recept.
červenobílý hrneček minimálně dva roky starý a často používaný do poloviny naplňte co-nejvíce-procentní slivovicí. dezinfekčního štiplavého zápachu si nevšímejte. ve slivovici nechce pět minut luhovat ovocný čaj značky takové, aby byl zdravotě nezávadný-však víte, mediální kauzy. zbylý prostor poté vyplňte z poloviny vroucí vodou a z poloviny vodou ledovou kohoutkovou. konzumujte ihned poté, sáček nevyjímejte. postup opakujte úměrně k vašemu psychickému stavu či do doby, dokud toho budete schopni.
vedlejší účinky: nevolnost, prostorová dezorientace, ztráta jemné motoriky, nedostatek rovnováhy, výpadky paměti, ranní nevolnosti a bolesti hlavy, úzkost, zoufalost, únava.
množství projevených vedlejších účínků a jejich intenzita závisí na dávkování.
doporučují i láďa hruška a halina pawlowská. zaručejeme, že již nikdy nepoznáte, kterou stranou spadne chléb namazaný marmeládou na zem.

odedneška mě najdete i na poetizer.cz

Keeble

dotknu se ticha

3. ledna 2017 v 19:42 | Keeble

pro všechna slova, která zůstala nevyřčená
pro všechny pohledy, které zůstaly skryté za víčky
pro všechny pohledy, které jsi mi nevěnoval, protože jsi tu nebyl

(jo, tohle bylo vážně nádherný místo)


rýmy jsou hudba pro uši
rýmy jsou balzám na duši
rýmy jsou soulad pro oči
rýmy jsou vůně pro můj čich
rýmy jsou sladkost pro ústa
rýmy jsou cit, jenž narůstá
rýmy jsou samet na dotek
rýmy jsou tvé rty na mých rtech
rýmy jsou noční obloha
rýmy jsou dary od boha
rýmy jsou vláha na poušti
rýmy jsou strach, co opuští
rýmy jsou sny o odvětě
rýmy jsou všechno na světě
rýmy jsou radost, smutek, chtíč...
rýmy jsou tu, však budou pryč

doufáš u lidí v to nejlepší, veříš, že se změnili. ale jak by mohli?
říkáš, že se to lepší, i když ti okolo tvrdí opak. třeba je to tím, že ty víš prostě víc, sama přece nejlíp víš, jak to je, ne? a nebo je to tím, že maj pravdu. že nemaj růžový brejle.

sněžilo, vlastně se spíš snášela jinovatka. jako jemný mrholení, který za letu zmrzlo. a jak ta námraza padala k zemi, usazovala se na čemkoliv studeném, a to bylo vlastně všechno, a tak se okolí jen třpytilo jako z bílého zlata. třpytilo se i tvoje nitro - protože bylo studené.
hvězdy zářily jako tenkrát. však ty víš kdy, viď? když jsi pod nima usínala, ačkoliv sis to nepřála. chtěla jsi celou noc bdít, celičkou, ale pak jsi usla a nevíš kdy, ani bys nevěděla, že se to stalo, kdyby ses ráno ze spánku neprobudila. zářily tedy, a ty na chvíli taky.

Keeble

milionu hvězd se ptáš

2. ledna 2017 v 21:36 | Keeble


budu ti snad blíž, když budu poslouchat to stejný co ty?
ne, nebudu
a stejně mi v uších pořád hraje, cos mi kdysi poslal

stíny se vkrádají do duše
když světlo ustoupí noci
ženy, tak ty prý jsou z Venuše
a smutek je zas jen pocit

někdy už slzy nic nespraví
nic, co by snad spravit měly
a tvoje sliby jsou děravý
neděl, co nemá se dělit

utíkám od veršů k pohádkám
a od nich zas k veršům zpátky
pro mojí mysl už není kam
vtěsnat se mezi řádky

na tomhle světě již nezbylo
nic, co by zklidnilo duši
nic, co by zklidnilo duši mou!
kdo jen to mohl tušit?

mít myšlenku nestačí, musíš jí umět napsat. nápad je dobrá věc, ale když nemáš ty správný slova, můžeš ho spíš zničit než stvořit. podobný je to s písničkama. znám tolik skvělejch melodií, nebo textů, ale něco je tam špatně. zpěvák, kytarista, whatever. zbožňuju tu písničku, ale nikdy si jí nemůžu pustit - jenom zpívat a hrát.
je tohle, co jsi chtěla napsat? jistěže není. vždycky se všechno vytratí dřív, než je šance to napsat, a zbydou jenom ozvěny. ale ozvěny jsou takovým matným zlomkem reality. matným a malým.
jak si jednou zvykneš chodit spát pozdě, můžeš se snažit sebevíc, ale nezahmouříš oka než nastane tvoje hodina. bež spát v deset, utahanej jako kůň(ale na gauči jen převalsky), ale do jedný budeš koukat do stropu, a do tý doby tě myšlenky dozajista sežerou a rozežerou.
dost bylo řečeno, a co ne, to řeknou hudební odkazy. ty toho vůbec řeknou nejvíc a víc něž dost. jestli chcete něco, kde i po dvacátym poslechu najdete něco novýho, čeho jste si nikdy dřív nevšimli, slovní hříčky a skrytý významy, pak jsou prago to pravý. protože prago jsou vždycky to pravý.

Keeble

tak dlouho se snažim usnout, že už se nemůžu probudit

23. prosince 2016 v 10:44 | Keeble


dřív jsem bez hudby nedala ani ránu. byla-li jsem sama, nepotkali jsme mě jinak než se sluchátkama v uších. a teď? ticho

jo, chybí mi naše soukromý chvilky. chybí mi i večerní rozhovory, chybí mi telefonáty do dvou ráno. ale ze všeho nejvíc mi chybí detaily. chybí mi naše procházky, když už byla zima a člověk nepotkal ani páníčka se psem. mezi stromama svítilo podzimní slunce, skoro i hřálo, a my jsme chodili tím spadaným listím, ruku v ruce, bavili se o všem a o ničem, a někdy se zastavili, někdy když byl poblíž schod, protože já jsem tak malá oproti tobě, a začali se líbat, a pak nám byla zima a šli jsme dál. milovala jsem to, protože jsem milovala tebe. chybí mi jak voníš, chybí mi tvůj hlas, tvoje modrý oči, ale mě se přeci modrý oči nikdy nelíbily...chybí mi tvoje slova, tvoje ruce, tvoje všechno. chybíš mi ty. a jakou mám naději, že se to vrátí? že si jednou zase budu připadat úplná? chybí mi to štěstí v každém milimetru mého těla, když jsme byli spolu, které teď vystřídala ta beznadějná nekonečná prázdnota.
to co říkáš a to co děláš jsou dva naprosto odlišné vesmíry. jak bych ti po tom všem mohla ještě věřit? a přeci to dělám. upínám se ke každému tvému slovu, jako by ho moje ponižování se, zpovídání se, prosby, mohly proměnit v činy. ale nic než ty tě nemůže donutit udělat něco co nechceš. a ty teda asi nechceš? asi nechceš aby se to vrátilo. ale já bych chtěla, tak moc bych chtěla. noc a den už pro mě nemají jiný než formální význam. světlo tohodle světa nedokáže rozbít tu tmu v mojí hlavě, tmu ve které teď tápu a netuším kterým směrem se vydat, když žádný není správný.

květiny v záhonu seschly mrazem
a jejich květy už spadaly na zem
šlapají po nich ti oddaní světu
nikdo si neváží růžových květů

proč to říkáš? proč mi to říkáš? tohle přeci neskončí, tohle nemůže skončit. potřebuju tě, miluju tě, tak jako ještě nikdy nikoho. prožila jsem s tebou ty nejhezčí a zároveň nějhorší chvíle svýho života. ale těch hezkých je zatím přeci jenom víc. co budu dělat, až se to začne obracet? jsi láska kterou jsou do té doby nenašla, do doby než jsem našla tebe. byl jsi ztělesněním toho, co jsem si vždycky přála, co jsem si vysnila a netroufala říct nahlas, v co jsem ani nedoufala. přišla jsem si jako v pohádce. přišla jsem si důležitá, nepostradatelná...milovaná. po tom kolik úsilí nás náš vztah stál, po tom co jsme si vytrpěli, a co jsme spolu prožili, mi prostě říkáš, že by to mohlo skončit? že můžeme všechno vzít, zmačkat a vyhodit? ty možná, ale já ne. je mi jedno že mám celej život před sebou, já vím, že takhle může člověk milovat jen jednou. hezký věci přece nemůžou končit, a už vůbec ne takhle...můžou. ale neměly by.

Keeble,
která už u sebe samé ztratila úctu

pod povrchem

13. prosince 2016 v 16:29 | Keeble
Chtěla jsem ti ukázat, jak to beru pozitivně, jak jsem v pohodě. Chtěla jsem ti říct, že je to dobrý a zase se smát. Ale než jsem tě potkala, všechno zase zmizelo.
Myslela sis, že je to pryč, a stačilo tak málo aby se to vrátilo zpátky-silnější, o tolik silnější a ty jsi jen pořád víc slabá. Potácíš se na hranici zoufalství a euforie a víš, že nic mezi tím už neexistuje. Moc dobře víš, co přichází kdy a jak často. Ale něco vědět ještě neznamená to ovládat. Pohled do prázdna přeci jen směřuje na určité místo, tam, kde si myslíš, že je slunce, jako modlicí se k Mekce spíše hádaš, nikdy si nemůžeš být jistá, kde tvoje slunce putuje, může být vedle tebe a může být světelné roky daleko a ty si budeš připadat pořád stejně bezúspěšně, dokud k tobě nepřijde a nespálí tě na popel. Miluješ všechno to, co nemůžeš mít, protože když to chytíš do dlaní, proteče mezi prsty, miluješ všechny ty západy slunce co sleduješ sama, víc a víc sama každý den a přesto věříš, že brzo se to změní. Miluješ tu bláhovou naději, které se nechceš vzdát i když pád z takové výšky do hlubiny zklamání bolí o tolik víc než z pouhé stupnice realismu. Všechno co miluješ tě ničí a vždycky ničilo, věděla jsi to a nikdo ti neřekl že ne, tak proč by to teď mělo být jinak? Proč by jsi ty měla mít to výsadní právo? Kdokoliv jiný snad, ale ty bys měla utonout v slzách vesmíru, ty, moje roztříštěná a roztřesená duše, ty, ke které pořád mluvím, ty ke které mluvím jako k sobě, protože mnou jsi.


a pomalu se z nebe snáší vločky
stvořené a zavražděné
rezonujícím mrazem
pokrývají pláně teď už bílé
jako tenkým nemocničním prostěradlem
které se tak dramaticky
v centru či závěru zápletky všech
úspěšných amerických filmů od osmi večer
přetáhne přes obličej jehož oči
hledí prázdně a vyčítavě
do stropu jako by tam hledaly
svou mrtvou budoucnost

Keeble
 
 

Reklama