v neodbytné touze

16. května 2018 v 21:36 | Keeble |  verše
nebe se leskne v odstínech samoty
a slunce zapadá, ruce své zdvíhá
aby nás ještě naposledy
ukrylo v skrýších za pohledy
bez očí
máme výročí
dalšího dne přežitého na podestě
v posledním patře hořícího domu
píšu své básně a oheň se ptá - komu?
oheň co živí republiku rad
ten stejný oheň, co mě nutí psát

když skrze sklíčko pustíš nepoznané
plamínek po plamínku pomaloučku vzplane
a splétá ručky v neodbytné touze
jen bloudit uličkami žilek, žil a tepen
zaklepat na dveře z komory do síně
zapálit svíčku v potemnělém rohu...
a splétá ručky v neodbytné touze
noty své písně zahrát pomalu a dlouze

nebe se leskne v odstínech samoty
slunce mě chytá dlaní
tesně než mě zas prudce pustí
když klesá dolů
do tmy ústí...
a nebe neleskne
se, nebe sténá
a místo mraků
mořská pěna
a když se nebe v bouři noří
dala bych krk, že v bouři Moří

ten žhavý kotouč ještě mává
ještě nám dává kousek práva
když stojí krůček od smrti
a vlny
zas ho
pohltí

K.
 


Komentáře

1 Roman Roman | E-mail | 27. května 2018 v 12:23 | Reagovat

Ta je úžasná ❤

2 Keeble Keeble | Web | 27. května 2018 v 12:57 | Reagovat

[1]: Děkujuu!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama