v mantinelech

3. března 2017 v 16:18 | Keeble |  věty
věci, který překáží a potřebujou uklidit, nechám chvíli válet na podlaze a pak je někam zastrčim. navenek to vypadá uklizeně, ale v šuplíkách je zmatek, v krabičkách chaos. přesně to jsem já, moje nitro. dílčí věci odsunu někam dozadu. ale všechno to jednou přeteče, a to se pak začnu topit. je toho moc, nedokážu ovládnout takovou masu. všude kolem mě je nepořádek a už neni, kam bych ho mohla schovat. kam se podívám, něco na mě vyskočí - klubko nití, stará vzpomínka. a když to konečně uklidim, všechno začne nanovo.
nemám v sobě jedinou záležitost, kterou bych naprosto uzevřela a mohla říct - dostala jsem se přes to. ne. všechno schovávám, odsouvám, zatrkuju, popírám. a pak na to doplatim.
lidi řikaj, že jsem pečlivá. docela puntičkářská. a jo, možná i jsem. ale ti, co mě znaj, mi taky řikaj, proč. protože moje duše je zmatek, protože si to kompenzuju, protože se tim snažim udělat ve svym životě alespoň nějakej pořádek, smysl, systém. ale já čím dál víc vidim, jak to selhává. a jak mi to vůbec nevadí. lidi se na mě dívaj divně, protože jsem divná-možná jiná než oni. a to se v dnešní době nerado vidí. názor ostatních se víc a víc stává něčim, co se mě naprosto nedotýká. všechno kolem mě jako by se mě týkalo míň a míň. žiju si ve svym světě a ten reálnej? nelíbí se mi a tak ho popřu? můžeš popřít cokoli, ale ne vlastní život. žádnej šuplík neni dost velkej na to, abych ho tam mohla schovat. a já jako bych si to nedokázala uvědomit.


jdu v mantinelech, vyznačený cestičce, a to, co je za nima, je můj život. můj život, kterej se snažim nevnímat. ne takovej, jakej doopravdy je. ale přes drátěnej plot moc dobře vidíš do zahrady. jen do ní nemůžeš jít. takhle chci skončit? vidět svůj život zpoza plotu a nemoct na něm nic změnit? všechno se vymyká mnohem víc, než bych si přála, mnohem víc, než zvládám.

a ty to všechno vnímáš. ještě aby ne, nevědomky ti to píšu přímo před oči. tváříš se, že mi podáváš pomocnou ruku, ale tou druhou mi tiše odvazuješ jištění. a já ten fakt beru, převazuju zašedlym provázkem a ukládám na nejvyšší poličku, kde už se ani neutírá prach.
volim si cestu, která je slepá.
všechno si to uvědomuju, pořád tak trochu nezůčastněně, a vůbec nic s tím nedělám. naopak, skáču do řeky, aby mě její proud nes ještě rychlejc ve směru padajícího vodopádu, vodopádu, kterej mě bezpochyby utopí.
ale svět je přece jen krásnej.
kdyby byl život jako dřív, něco s tim možná udělám. ale teď? teď je to jediná možnost, jak žít. jediná možnost, jak se ze všeho nezbláznit, jak se nezhroutit, jak neutéct. už chápeš? a chápu já? proto. proto s tím nic nedělám-protože nemůžu. cokoliv bych teď změnila, by mě shodilo z mýho pseudo-nadhledu dolu k tvejm nohám. a já bych tam zas klečela a prosila tě, abys ze mě ještě chvíli dělal většího zoufalce než jsem. ne, věř mi, už nikdy. možná mám slabý chvilky, možná i tak tvýmu egu dávám víc, než by bylo zdrávo. ale už nikdy neklesnu tak hluboko, jako tenkrát. ne před tvýma očima.

Keeble
 


Komentáře

1 Siginitou Siginitou | Web | 3. března 2017 v 17:23 | Reagovat

Je to strašně moc krásně napsaný, úplně jsem se do toho začetla.
Takhle nějak si občas připadám.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama