dna oceánů

19. února 2017 v 21:26 | Keeble |  něco mezi tím

nepolapitelé tóny se lehce vznáší prostorem a zarazí se až u stropu, který je tak nezvykle nízko. každou chvílí jako by měl spadnout, jako by měla spolu s ním spadnout i nebesa a ty by ses najednou ocitnul přímou pod temnou hmotou vesmíru. tlumené světlo na zdech láká a zároveň rozhání tvoje pohledy jako svatojánské mušky. utíkáš pryč do tmy, pak ti strach v půli cesty ochromí nohy a ty se zastavíš - neschopen jít, dýchat, mrkat. smát se, plakat. paralyzován neuvěřitelnou silou a mocí nicoty padáš jako máchova mrtvá hvězda - nikdy, nikde, žádný cíl. květiny za okny se chvějí, může za to kolemjdoucí vítr, nezvaný a nečekaný návštěvník. vypadá to však, jako by se chvěly zimou. nebo strachem?
hudba utichá a tvoje duše se pořád trochu třepotá u stropu jako motýlí křídla. a jak tóny nadobro mizí z uší i mysli, padá dolů, a až se dotkne chladné země - jako by zemřela. neboť tento svět, to není místo, ve kterém by poletující duše mohla nadobro setrvat. postavit se na nohy a kráčet po jeho cestách, přijmout jeho pravidla a povinnosti, aby dostála zpět svých práv. a nikdy, dokud jí to nebesa nedovolí, nemůže v něm být šťastná. a tak jsme tu my - ztracení. utíkající do záchranných koutů básní, přírody a potrhaných oblaků, v naději, že nám nebesa konečně udělí propustku na milost. zatím se ale nic něděje a svět bere mnohem víc než dává. všechny krásné květy hynou a barevné podzimní listá se sněhem opadá, kořeny mocných stromů vyvrátí vichry a semena zelené trávy odplaví déšť do řeky, která je uloží na dně mrtvých moří a oceánů, kde usnou, ale už se nemohou probudit. ne, pokud my si to nebudeme přát - a my jako bychom si to nepřáli

my, jako bychom si to nepřáli
včera, tesně po poledni
paprsky tě nehřály
nehřály tě ani hvězdy, ač jsou samý led
tvářil ses, jako bys snad - nechtěl rozumět
nehřály tě plameny
a nezažehla slova
v tvojí duši čaromocný oheň, tak jak dřív
neviděl jsi před sebe
a zavřený měls oči
vypadal jsi, jako bys už zapomněl jak žít

vychutnávej každou chvíli
jako když jsme děti byli
a kostičku čokolády rozpouštěli na jazyku
nebuď jenom součást stáda
poslyš, noc je ještě mladá!
a vydej se na cestu, vydej se jí vtříc
noci, tvojí horké touze
touze bez hranic
řekni, co bys ještě mohl
požadovat víc?

Keeble
 


Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 20. února 2017 v 23:46 | Reagovat

Svět bere až příliš mnoho.

2 cynickepovidlo cynickepovidlo | Web | 10. března 2017 v 19:14 | Reagovat

Nenapíšu nic hlubokýho, prostě super

3 Keeble Keeble | E-mail | Web | 10. března 2017 v 19:22 | Reagovat

[2]: Dna oceánů jsou samy o sobě dost hluboký. Díky!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama