objímat stromy

1. ledna 2017 v 22:47 | Keeble |  věty
takže teď je novej rok, ne? všichni o tom budou psát a mluvit a slibovat si něco novýho. to nevadí, že každej novej rok byl úplně stejně nanic jako ten předchozí, tenhle prostě bude jinej! hej, proč jsme pořád tak děsně plný nadějí a ideálů? nepřináší to jenom zklamání? čím dřív se jich vzdáme, tím rychlejc si zvykneme. zhrzený idealista, prej. možná mají pravdu, možná ne, ale co na tom sejde? a proč tolik otazníků? ztratíme se mezi nima jako v moři. všechno co bylo důležitý je pryč. teď už jde jen o to přežívat. ne žít, ale přežívat. a tak, různě.


zbytek starýho kalendáře, kalendáře z minulýho roku, ale minulej rok už je za náma, už se s ním nebudeme zaobírat. ha ha ha.


v posledních pár dnech jsem cítila něco, co ještě nikdy dřív. něco, co už je ale pryč - klid. takovej hrozně zvláštní klid, něco jako vyrovnanost, něco jako kdyby moře uvnitř mě na chvíli přestalo bouřit a změnilo se v klidnou hladkou hladinu, po který můžeš přejet lodí na druhou stranu zálivu. pořád jsi smutná, pořád tě tvoje pocity ničí, pořád nevíš, jak budeš dokázat nadále žít, ale jako by jsi s tím byla svým způsobem smířená. lehneš si a nemáš potřebu se choulit do klubíčka, prostě ležíš na zádech a nic tě nikde netlačí, tma kolem není tísnivá, zdi kolem tebe se nepřibližují, všechno zůstává tam kde je. všechno je svým způsobem v pořádku. možná jen naoko, ale je, a to je pocit který ti tak dlouho chyběl. a o to rychleji zase odešel.
věřím v to, že nemoc je věcí psychiky. že to je způsob, jak se duše pokouší dát najevo, že takhle to nejde, když už jí nikdo neposlouchá, když už to jinak říct nemůže. nezastavíš se? tak tě tedy zastavím já. a já jsem si už týdny přála alespoň na jeden den lehnout, ale pořád nebylo kdy, bylo potřeba udělat tohle a pak zas tamto. a pak jsem najednou měla 39,5° a nezbylo mi, než vážně zůstat doma. takhle jsem strávila tři dny, kdy jsem po půl roce konečně měla čas zase číst, a když už jsem neměla pocit, že se mi rozskočí hlava, vlastně mi bylo fajn.
a pak jsem, jak bylo v plánu, jela na pár dní k prarodičům. babi a děda bydlí na druhý straně republiky než my, bydlí na vesnici a člověk by nenašel tak klidný místo, jako u nich. se svojí 'nemocí očištěnou duší' jsem chodila každej den přírodou, která je tam vážně naprosto úžasná, cítila jsem, jak mě nabíjí energií. možná jsem vypadala jako cvok, stála jsem dlouhý minuty před jednoduchejma výhledama, pomalu objímala stromy, chodila cestičkama co nikdo jinej ani neviděl, jo, byla jsem svým způsobem šílená. šílená z toho pocitu, že je mi dobře, že je mi tu dobře, že všechny svoje problémy jsem nechala doma pod postelí a jedině tady před nima můžu utýct.
ale pak se něco podělalo. něco jsem viděla, něco jsem četla, něco mi došlo, já nevím. ale během chvíle ten pocit najednou zmizel. zběsila jsem ho hledala ve všech koutech lesa, pod kameny, v korunách stromů, kolem zapadajícího slunce, v rámech starých okenic, pod polštářem...ale odešel tak rychle a znenadání, jako prišel. trochu jako ty, viď?

a tak tu teďka sedim, je mi vlastně docela blbě, ne proto, že bych včera moc pila, nevím proč, prostě je. sedím a píšu nekonečnej článek, kterej si možná někdo přečte a možná ne, ale já se přiznávám, že ho hlavně píšu proto, že to všechno ze sebe potřebuju vypsat. stejně jako tolikrát předtím, že.
schovávat se v knížkách, to neni život. ale je to způsob, jak žít.

říkal jsi, že všechny tvý předchozí vztahy, ač jich nebylo moc, skončily na tom samým-tvých časových možnostech. takhle jsi to řekl. a já jsem se možná trochu vyděsila, ale neřekla jsem vůbec nic, dělala jsem, jako bych nic neslyšela, jako bys to nikdy neřekl.
a pak jsem si pomyslela, že sice vůbec nevím, kdo ty slečny byly, ale žádná z nich tě nemohla milovat jako já. z jednoho prostýho důvodu. protože já bych se radši utrápila k smrti, než tě nechala jít. nenechala bych tě jít nikdy, za nic na světě, do té chvíle, než bys mi řekl, že už si mě ve svém životě nepřeješ. pak jedině, a snad ani to ne.
týdny plynuly dál, stejným tempem, nezměněně, až jsem se octla tam, kde jsem.

když jsem stoupala úvozem, kde už dávno nevedla žádná cesta a kameny se válely po stranách a nejen tam, uvědomila jsem si, že je to jako sen. ale když lidé říkají, že je to jako sen, myslí to obvykle jinak, ne? proč vlastně?
když jsi ve snu, a je to ten úplně normální sen, nemůžeš ovlivnit, co se stane. tvůj život je jako film, příběh, kterej už je napsanej, máš nějakej osud a ten musíš naplnit. můžeš s tím nesouhlasit, můžeš být nespokojený, ale to je všechno, co s tím můžeš udělat(trochu jak náš Jára, ležící spíci, kterýho jsme určitě všichni viděli včera večer, ne?). nemáš na výber, není tu nic jako volba. jsi vhozenej do plynoucí řeky, do ledový řeky, která tě strhla svým proudem a vláčí s sebou. nemůžeš se dostat ven, můžeš se jenom nechat vést. nepotřebuješ dýchat, nepotřebuješ jít ani pít, nepotřebuješ spát. necítíš jako by nic, jen ledový chlad té vody. a přesto jsou tu emoce, který zmrazit nejdou. cítíš tedy úzkostlivý chlad a svý nejpalčivější pocity k tomu, a tak plyneš a nemůžeš vůbec nic změnit. a není to sen o růžový zahradě a slunci svítícím na třpytící se jinovatku, je to sen o mrazu, kterej všechno živý spálil. ale jak již řeklo mnoho lidí přede mnou, víš, jakej je tady rozdíl, viď? tohle sen není - z tohohle se probudit nedá.

ale víte co? já sama tomu sice asi nevěřím..ale přeju vám, ať tehle rok přeci jenom něčím jinej je. lepší, nebo alespoň stejnej. a ať se máte fajn a tak. však víte.

Keeble
 


Komentáře

1 Nemessis Nemessis | Web | 2. ledna 2017 v 0:10 | Reagovat

Ty vážně dokonale píšeš

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama