básníci ztracené doby

8. ledna 2017 v 13:41 | Keeble |  věty
psáno jedné z mnoha bezesných nocí





někdy premýšlím, jestli už se v těch písničkách neopakuju?

hřeje tě teplo mostů, co jsi za sebou spálil. teplo ohně zkázy, který tě posouvá dopředu a udržuje při životě. je ti jedno, kolik lidi popálí, zraní, zabije...takhle žiješ, a takhle žít budeš. protože každý nějak musí. a jak mám tedy žít já?

už je zase 2:00. v noci nebo ráno? a není to snad stejné? když se dlouho díváš do světla a ono pak zhasne, nevidíš nic než tmu. to je můj život - tvoje světlo zhaslo a já nevidím na vlastní kroky, nevím kudy jít, a nevím, proč bych vůbec někam chodit měla, ani proč zůstávat kde jsem. nevidím důvod proč dýchat, protože žití není dostatečná motivace. nevidím důvod pro nic. nevidím nic. nic než tebe všude kolem, přes všechno co jsem odstranila. vidím tě v lidech, od kterých se odloučit nemůžu, vidím tě v místech, kterým se vyhnout nedá, vidím tě v činnostech, které jsou nezbytné. každá druhá písnička mi tě připomene, každá druhá z desíti frází v jednom rozhovoru, každý plán do budoucna, ve kterých ty už ale nebudeš...
teprve teď mi to všechno dochází. tolik věcí mi dávalo znamení, tolik věcí tvořilo náhody a náznaky, které náhodami být nemůžou. ale já se nevydala jejich cestou, já se rozhodla je nevidět, žít svůj svět v růžových brýlích, které jednou upadly a rozbily se a já uviděla realitu a neudržela se na nohou. a pak? pak už vše směřovalo k tomu, co bylo nevyhnutelné.

že život jde dál? ó ano, jistěže jde! ale proč? proč při všem špatném, co se stane, musí jít dál? nemůže se jen zastavit a rozhlížet kolem? ne, nemůže. dnešní doba se tak tlačí dopředu, že když se zastavíš, strhne tě s sebou, jen jsi o pár řad víc vzadu. ale pak se zastavíš tolikrát, že už tam žádná další řada není. tvoje vlastní doba ti utekla.

kde jsou ty časy, kdy jsem říkala, že nedokážu milovat?

co teď asi děláš? ne, nespíš, ty v tuhle dobu nikdy nespíš. bdíme tedy spolu, ačkoliv o tom nevíš. ta myšlenka hřeje a chladí zároveň. myslíš na mě někdy? jenom zlomek toho jak já na tebe...a proč bys měl? už mě nepotřebuješ. vzal sis, cos chtěl, a nechal mě stát uprostřed čtyř zdí. už jsi na mě jistě zapomněl, ano, tak jako já na ty, jimž jsem kdysi zlomila srdce. občas na ně vzpomenu, přemýšlím co jsem mohla udělat jinak a jestli jsem tenkrát byla šťastná. ale s jistou dávkou provinilosti a smutku musím konstatovat, že už jsou to jen jména, k nimž se možná váže pár vzpomínek, co by se zapomínat neměly. toť vše. žijí vlastní život a já žiju ten svůj, který ve všech bodech směřoval přímou úměrou do svého maxima, a pak...pak už jen klesá. který ve všech bodech směřoval k tobě. ale já jsem teď jenom jméno. jméno, ke kterému se váže pár vzpomínek, které už jsi dávno zapomněl. a až se za deset let potkáme, půjdeš po ulici stejně nepřítomně a zaneprázdněně jako vždy, pozdravím tě, a ty se na mě podíváš tím zkoumavým pohledem, co říká - odkud jen toho člověka znám?





možná ze mě nebude úplně hudební umělec...ale nikdo vám přece neříkal, že si to máte pustit, no ne?

Keeble
 


Komentáře

1 Paralela Paralela | E-mail | 8. ledna 2017 v 14:49 | Reagovat

Život může jít dál, ale důležitý je, abys šla i ty. Dál. A vzhledem k PinkFloydímu dni (s možná životu?) - si teď zpívám s tebou. Koncentrace všeho v tomhle vzdáleně společným zpěvu. Říká mi to, že vždycky je naděje. Je. Ty to víš, protože zpíváš. Držím palce ať nikdy nepřestaneš.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama