vesmír má taky svůj konec

7. prosince 2016 v 21:25 | Keeble |  věty
Způsob kterym se díváš na sebe když stojíš před zrcadlem je směsicí otázky a odpovědi. Nedokážeš si sám odpovědět, ale nedokáže to ani nikdo jiný. Musíš si zvyknout na život bez odpovědí. Ale otázek je příliš...
A co teď? Momenty světla zase střídá tma, jo a kromě toho se den zas mění v noc. Nemůžeš si být jistý ničím, co nevidíš před sebou, a ani pak. Zem chladí, a stěny chladí, všechno chladí a jediný zdroj tepla je, ne nenávratně, ale přeci pryč.
Něco sis myslel, a zase je to jinak. Všechno je svým způsobem jinak, každej východ slunce je jinej než ten předchozí, a zároveň to málo co bych chtěl změnit zůstává stejný. A nebe je pořád modrý, a dny jsou pořád prázdný, a ticho je pořád ostrý a neúprosný tak, jak to nikdo jiný neumí.
Není to to co jsem chtěla říct, ale mezitím už mi uniklo, co jsem říct chtěla. Nejspíš zase to stejný.


Tik-ťak. Učili nás to tak, ne?
Trpím téměř denodenníma bolestma hlavy. A nechci svoje játra ničit dvojmo, všechny ty chemický bomby, brufeny, paraleny, ibalginy, moje kabelka je přenosná lékárnička, mám na co si vzpomenete, od kinedrilu po prášky na bolení v krku. A všechno z toho odmítám použít, cpu do sebe bylinky a doufám, že se dostaví alespoň to placebo. A pak jdu spát, a doufám že to do rána přejde, a zase nic.
Doktor říkal, že to mám ze stresu. Že mám snížít zátěž a taky brát tyhle kouzelný bílý pilulky, co mi budou držet cévy furt stejně úzký nebo tlustý, a že během dvou měsíců uvidim podstatný zlepšení. Obsah těch prášků je, co se vlivu na organismus týče, podobný jako kinedril. Vedlejší účinky utlumení, únava. Ráno a večer. Okey-ne díky. Prosincovou prohlídku jsem zrušila, protože presně to jsem měla udělat, kdybych je nechtěla brát.
Měla jsem chuť se ho ironicky zeptat, jak mám asi snížit zátež? Obzlášť po tom, co jsme vedli půlhodinovou debatu, kde studuju a jakej je můj denní režim, jak často se učim, jestli mám pocit že toho mám hodně...představ si, že jo.
A nakonec to stejně skončí tou bílou hořkou potvorou. Když už jsem ve stavu, kdy se mi motá hlavu, kdy je mi blbě od žaludku a nejsem schopná dokončit ani jedinou souvislou myšlenku. Taková malá osobní prohra. Vždycky se sama se sebou vsázim, jestli to tentokrát vydržim.

na stěně pár cárů papíru, rámy jsi prodal
za skříní špinavý akvárko, a kde je voda?
v duši máš poušť a na poušti jaktěživo
s vyjímkou oázy nespatříš vzkvétat život

Keeble
 


Komentáře

1 ┼Raven Sammael Renkse┼ ┼Raven Sammael Renkse┼ | Web | 8. prosince 2016 v 13:45 | Reagovat

To je o mne, že? Opět vítej v klubu. Přesně tak se cítím. A též to podobně popisuji. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama