tak dlouho se snažim usnout, že už se nemůžu probudit

23. prosince 2016 v 10:44 | Keeble |  něco mezi tím


dřív jsem bez hudby nedala ani ránu. byla-li jsem sama, nepotkali jsme mě jinak než se sluchátkama v uších. a teď? ticho

jo, chybí mi naše soukromý chvilky. chybí mi i večerní rozhovory, chybí mi telefonáty do dvou ráno. ale ze všeho nejvíc mi chybí detaily. chybí mi naše procházky, když už byla zima a člověk nepotkal ani páníčka se psem. mezi stromama svítilo podzimní slunce, skoro i hřálo, a my jsme chodili tím spadaným listím, ruku v ruce, bavili se o všem a o ničem, a někdy se zastavili, někdy když byl poblíž schod, protože já jsem tak malá oproti tobě, a začali se líbat, a pak nám byla zima a šli jsme dál. milovala jsem to, protože jsem milovala tebe. chybí mi jak voníš, chybí mi tvůj hlas, tvoje modrý oči, ale mě se přeci modrý oči nikdy nelíbily...chybí mi tvoje slova, tvoje ruce, tvoje všechno. chybíš mi ty. a jakou mám naději, že se to vrátí? že si jednou zase budu připadat úplná? chybí mi to štěstí v každém milimetru mého těla, když jsme byli spolu, které teď vystřídala ta beznadějná nekonečná prázdnota.
to co říkáš a to co děláš jsou dva naprosto odlišné vesmíry. jak bych ti po tom všem mohla ještě věřit? a přeci to dělám. upínám se ke každému tvému slovu, jako by ho moje ponižování se, zpovídání se, prosby, mohly proměnit v činy. ale nic než ty tě nemůže donutit udělat něco co nechceš. a ty teda asi nechceš? asi nechceš aby se to vrátilo. ale já bych chtěla, tak moc bych chtěla. noc a den už pro mě nemají jiný než formální význam. světlo tohodle světa nedokáže rozbít tu tmu v mojí hlavě, tmu ve které teď tápu a netuším kterým směrem se vydat, když žádný není správný.

květiny v záhonu seschly mrazem
a jejich květy už spadaly na zem
šlapají po nich ti oddaní světu
nikdo si neváží růžových květů

proč to říkáš? proč mi to říkáš? tohle přeci neskončí, tohle nemůže skončit. potřebuju tě, miluju tě, tak jako ještě nikdy nikoho. prožila jsem s tebou ty nejhezčí a zároveň nějhorší chvíle svýho života. ale těch hezkých je zatím přeci jenom víc. co budu dělat, až se to začne obracet? jsi láska kterou jsou do té doby nenašla, do doby než jsem našla tebe. byl jsi ztělesněním toho, co jsem si vždycky přála, co jsem si vysnila a netroufala říct nahlas, v co jsem ani nedoufala. přišla jsem si jako v pohádce. přišla jsem si důležitá, nepostradatelná...milovaná. po tom kolik úsilí nás náš vztah stál, po tom co jsme si vytrpěli, a co jsme spolu prožili, mi prostě říkáš, že by to mohlo skončit? že můžeme všechno vzít, zmačkat a vyhodit? ty možná, ale já ne. je mi jedno že mám celej život před sebou, já vím, že takhle může člověk milovat jen jednou. hezký věci přece nemůžou končit, a už vůbec ne takhle...můžou. ale neměly by.

Keeble,
která už u sebe samé ztratila úctu
 


Komentáře

1 Paralela Paralela | E-mail | 23. prosince 2016 v 11:32 | Reagovat

je to celý smutný, tak, jako naše životy jsou. Jako kafe, černý a hluboký.
Ale ticíc bodů za hudební odkazy.

2 Keeble Keeble | Web | 23. prosince 2016 v 11:38 | Reagovat

[1]: Kdo v historii světa vůbec dokázal být doopravdy šťastný? Všichni jsme jenom stíny, co neví, co hledají, a když to najdou, neví o tom.

3 Paralela Paralela | E-mail | 23. prosince 2016 v 12:43 | Reagovat

a my to víme a stejně brečíme ))

4 Keeble Keeble | Web | 23. prosince 2016 v 13:10 | Reagovat

[3]: Lidi jsou zvlastni bytosti..)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama