nikdy nic nebylo

27. prosince 2016 v 19:16 | Keeble |  věty


jistěže jsem přemýšlela, jak to všechno mohlo být jinak. jistěže jsem uprostřed všech těch bezesných nocí nakonec vždycky dospěla do slepého bodu, kdy jsem uvažovala, jestli by mi nebylo líp, kdybych ti tenkrát i počtvrté řekla, ať necháš můj osobní prostor mým osobním prostorem. ale já jsem to neudělala. a tak jsem k tomu asi měla důvod, ne?

čím dál víc lidí ví o spojitosti týhle mojí milovaný internetový skrýše s mou osobou. a já zas čím dál míň píšu obecně. udivuje mě ale, že mě vlastně ani nezajímá, jak tahle nepřímá úměra nakonec dopadne.

kdybych se rozhodla jinak, dost dobře jsem teď nemusela vyprodukovat polovinu článků listopadu a prosince, kterou jsem ale vyprodukovala. nemusela bych to udělat proto, že bych až po kolena nevězela ve vlastních sra.kách a nechutný lítosti nad nečim, co už nedokážu změnit, a nedokáže to nikdo z nás, protože kdyby jo, něco by nebylo v pořádku.
ale nic z toho přece neni myšlenka, kvůli který by se vyplatilo psát článek, ne?
nechci tady rozebírat, kde jsem teď mohla být, kdybych nebyla hloupá. a kdyby jenom hloupá, ale láska jde ruku v ruce se slepotou a naivitou a všechny tyhle slečny se začaly sbíhat jak vosy na med, kterej jsem já měla namazanej okolo pusy. mohla jsem být možná jinde, ale mohla jsem taky dál žít svůj život, možná plnej jistot, ale taky plnej stereotypů. a toho večera, aniž bych vůbec veděla, že jsem to udělala, jsem se rozhodla, nebo spíš si rozhodla, že se radši zblázním smutkem než nudou.

řekla jsem přeci, že to nechci rozebírat, ale lidé tak často dělají věci, které nechtěji, a většinou to pramení z toho, že vlastně lžou sami sobě. jistěže chtějí, chtějí se rýpat ve vlastním neštěstí, chtějí poslouchat politování, dělá jim dobře ta milosrdná přízeň, to slitování, ten nitěrný zájem, kterého se jim jinak nedostává, protože nejsou ničím zajímaví. jenom svými problémy. děsím se, že se jednou stanu takovým člověkem. je diametrální rozdíl mezi výpovědí, která neočekává odpověď, která splnila svůj účel tím, že byla vyřčena, a autor od ní tedy nic víc nežádá a je tak spokojen. teď jsem řekl, co mě tíží, a můžu jít s klidným srdcem spát. co na plat, že o hodinu později hledí do černého stropu skrytého za černější tmou, s klidným srdcem nespí, ale spát s ním šel. druhá, ona diametrálně odlišná výpověď, pouze začíná tím, že je vyřčena. nemůže přeci zaniknout ve chvíli, kdy se sotva vylíhla na svět, nemůže se stáhnout do ústraní ve svém největším rozkvětu a rozpuku krásy! vyhřívá se na výsluní empatie a soucitu, jejím jediným cílem je získat si co nejvíc lidí. a když se celé město obdivuje utrpení toho nešťastníka, pak se výpověď dme pýchou, a v nejlepším, kdy se má přestat, se rozloučí a jde spát společně se svým autorem. co naplat, že nejde spát s klidným srdcem, stejně by ho pozbyl ve chvíli, kdy by hleděl do černého stropu za ještě černější tmou.

někdy se slova vychrlí jako podzemní pramen, který brzy vytvoří oázu, ostrov života v moři písku. a když se na ně dívám, jak se sekupují do vět, věty do souvětí, souvětí do uceleného textu, a z něj pak jasně jak denice vysvitne ta myšlenka, kterou jsem sama nedokázala pojmenovat, pak se zastavím a proběhne mi hlavou-co tím chtěl básník asi říct?

Keeble
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama