mluv nebo mlč, to je prý jedno

31. prosince 2016 v 2:41 | Keeble |  věty
mluv nebo mlč, protože to je úplně stejný.
lži se dají číst i z očí.


chtěla jsi jít spát, a místo toho se noc zase přehoupla v další den. no a co. čas je jen slovo.
omyl! čas je všechno co máme. všechno co máme a nemáme. co jsme měli a možná mít budeme, pokud nám to někdo nevezme. čas nám dává jistotu a přeci jsme nejistí. čas jsou peníze. cítíte tu pachuť společnosti? hořkou a kovovou, jako když dlouho žmouláte minci v ruce. nikdy se vlastně moc nezměnila, společnost. tak jako se vlastně moc nezměnil člověk, od první chvíle, kdy se vyhrabal po čtyřech z moře. a není to jedno, že to tehdy ještě člověk nebyl? ty vaše všetečný poznámky mě jednou zabijou. zbochybnili byste i vlastní existenci a kulatost země. ale vždyť to dělají už tak! a jde jim to docela dobře.
podstatou existence člověka je naplnění jeho existence. elegantně vykrátíme slovíčko na 'ex', které se nyní opravdu stane minulostí, a podívejme se na nově vzniklou větičku: podstatou člověka je naplnění. ano, pár slov se sice někam ztratilo...co ztratilo, ukradli je! a je to. tedy podstatou člověka je naplnění. čeho asi? jistě žaludku a sklenice. to bychom si nechali líbit. nalévejte a ráno se sejdeme pod stolem.

co tu ještě děláte? vždyť už je čas jít na kutě. nejsme přeci žádní baroví povaleči. jde se spát, a honem. co že chcete? pohádku?! no tak na to zapoměňte. ale jasně že bez ní usnete - když vám nic jinýho nezbyde. naposled říkám, že ne.

za devatero horami a devatero, no, pohořími.
ne, není to to stejný! a vůbec, mlčte, nebo žádná pohádka nebude.
za devatero horami a devatero..řekami..žila jedna holka, která nevěděla, co chce.
co zas je? ne, není to o mě. kdybyste radši spali. nebo kdybyste alespoň nečetli dál. ale to je podtasta dítěte, že? řekni mu, že něco nesmí, a s o to větší radostí to udělá. a každej z nás je zčásti ještě pořád dítě. někdo víc, někdo míň, ale každej aspoň trochu.

občas mě to chytne-psaní. začnu a nemůžu se zastavit. moc dobře vidím, jak se z počátečních myšlenek stávaj frašky, ale jsem jako - jako herec, který tak dlouho na jevišti vychutnává potlesk, až v sále zůstane jen on sám a tleskají jen jeho ruce, v rytmu pomalu se probírajícího srdce. autor sám nejlépe pozná, co se mu povedlo a co ne. někdy to ostatní pochopí a někdy ne.
co bolí víc, nedoceněné zlato nebo vychvalovaná rez? jistě, když neocení něco, nad čím vám se svíralo srdce. jak smutný osud. ale představte si, že prorazíte svět s otřelou rýmovačkou. a ti jiní, umělci, až budou chodit kolem výloh knihkupectví, řeknou si -ach, to je jen ten říkankář- a nebudou vědět, že to je to nejhorší, co jste kdy vypustili do světa, že vy to svete i líp. však vy jim to jednou ukážete...ne.
ponaučení? piště dobře nebo vůbec. stop! ta ironie tam byla cítit tak málo, až jsem se zalekla, že to někdo vezme vážně. ale teď vážně, vážne. zvážníme. pistě jen to, pod co byste se podepsali beze studu. hotovo, ende, schluss. půl třetí ej em není vhodná doba na tak vážné myšlenky. vážené. vázané. a tak.
kvalitu textu poznáš podle hustoty, jako polívku. někdy mícháš a je to samá voda, sem tam naražíš na kus zeleniny nebo dobrou myšlenku. jindy je zase moc hustá, jenom samá zelenina, nesníš ani půlku talíře a už nemůžeš. myšlenky se musí lidem dávat postupně, jinak je nevstřebají všechny. a to by byla přece škoda. musíš je odvažovat s lékárnickou přesností, gram po gramu. nebýt moc chamtivý ani moc skoupý -není to snad v tohle kontextu to samé? ne- a ve správnou chvíli si říct dost, teď už je to tak akorát.

občas děláš věci, kterých víš, že si ostatní nevšimnou-jen ty. ale přesto je děláš, pro svůj vlastní pocit.

Keeble
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama