diagnóza vyžaduje uměleckou duši

3. prosince 2016 v 16:53 | Keeble |  něco mezi tím

Tohle mi hraje v hlavě. Občas si říkám, co že to jako poslouchám? A pak si zas řeknu, že to je přece jedno. Každej má právo na vyjímku.
Nějak se mi nezdá, že by byl prosinec. Jsem zaseklá uprostřed října a odmítám se odtamtud hnout. Možná je to proto, že tou dobou se něco změnilo...A třeba je to jen moje obvyklá opožděnost.
Cynismus určtitých lidí vyvolává dojem, jako by neměl meze. Co je opak cynismu? A není to snad ještě horší?
Všechny dojmy se tak rychle mění v jiný.

Možná je to moc dramatický nebo tak nějak. Ale když jsem konečně něco napsala.

úsměv se tváří jak kdyby mi utek
a jeho místo teď zabírá smutek
a oči zarudlý po ránech skrývat
vždyť jsi to věděla, že to tak bývá

Mraky vypadaj neprostupně, pod tou tíhou kterou musí udržet.
Chtěla bych napsat něco smysluplnýho, co bude mít konec, začátek a pointu. A místo toho je to jen změt neučitejch myšlenek, který všechny nakonec směřujou na to samý místo.
Všechny cesty prý vedou do Říma, jako správná odpověd v písemce se to nepočítá. Ale moje cesty předtím vedou ještě někam jinam.
90% fotek co vyfotím jsou nebe. Když vychází slunce, když zachází, když prší, když je duha, když jsou mraky, když nejsou mraky, když je slunce v poledne, když svítí mezi těma mrakama...ale to nejhezčí se fotí těžko. Hvězdy. Hvězdy a mezi nima, jako největší z nich, měsíc, který ale hvězda není. Tak už to bývá, v davu někoho je ten nejvyšší vlastně někým úplně jiným. Je kouzelný, jak příroda a tak kolem paralelizují svět. A my jsme někdy tak slepí, že to nevidíme-nebo vidět nechceme. Hashtag kopíruju Kluse, ale spíš ne, protože jsou fráze, který jsou tak častý, že už se neví, kdo s tím přišel první, a taky jsou písničky, který znáš, i když je neposloucháš. A pak si je občas začneš pouštět a odsuzuješ sám sebe, protože ještě před chvílí jsi odsuzoval ty, co to poslouchaj. Takže teď logicky musíš odsuzovat i sebe. A helemese, ona se najednou najde vyjímka. Co z toho vyplývá? Že bysme asi nikoho odsuzovat neměli, žejo. Moralizuje se lehko, asi tak jako ty obrázky z facebooku, co ti říkaj, že když nemůžeš vyhrát hádku, zkritizuj gramatiku.
A už se zase stmívá, jsi sotva chvíli na nohou. Čas je něco, čemu nemůžeš věřit, vytvořili jsme hodiny, aby se náš život mohl změnit v jedne velký běh. Chceš ho ignorovat? Tak to zkus, zkus nežít v plechový budce uprostřed lesa a ignorovat čas, hodiny, týdny, měsíce, i roky. A pak mi řekni, jaký to bylo, protože mě to doopravdy zajímá.
Poviností je pořád stejně, snad ani ne víc, jen toho času je míň a míň. A čím míň to je, tím líp s ním dokážeš plýtvat, protože dělat něco co můžeš je sice fajn, ale když nemůžeš, najednou se ti chce. Protože když nemůžeš, uvědomíš si, že to vůbec nebylo tak samozřejmý. Spousty věcí si nevážíš, dokud o ně nepřijdeš. Říkali to, a asi věděli proč. Nejsem člověk který by dokázal žít pořád stejně, když můj svět zešedne, zkamení. Ale když máš kolem sebe až moc barev, všechny v ledově studených barvách, a valí se kolem tebe takovou rychlostí jako světlo utíká od slunce k zemi, aby zjistilo, že ho tam vůbec nic nečeká...jseš možná přeci jen o trochu šťastnější než zkamenět, led ma pořád ještě šanci že roztaje. A stejně bych ten čas chtěla trávit úplně jinak.
Vyjímečnost určitejch chvil ti dojde až potom, co je to už nějakej pátek zpátky, a ztratil jsi všechny vazby, přetrhal jsi všechny nitky co tě k ní vázaly, a ty, kterejma si teďka myslíš, že jste spojený, jsou uměle vytvořený, poskládány ze lží a naivních nadějí. Najednou si uvědomíš, že to dokonale sedí na něco úplně jinýho než co tě na myšlenku přivedlo. Děsivý.

Začínám v sobě objevovat výtvarný talent...
Možná to nebylo úplně výchovné, ale myslím, že tohle kytičku už si nesplete.

Keeble
 


Komentáře

1 JB JB | 6. prosince 2016 v 17:54 | Reagovat

Proboha! Kde se to v Tobě bere? To je prostě vynikající...

2 Keeble Keeble | Web | 7. prosince 2016 v 16:17 | Reagovat

[1]: Ani nevím, někde tam, kam už nedohlídnu.
Díky ti.

3 ┼Raven Sammael Renkse┼ ┼Raven Sammael Renkse┼ | Web | 8. prosince 2016 v 13:03 | Reagovat

Ahoj. Vítej v klubu. Máš úplně stejné myšlenky jako já. Přesně toto říkám pořád. A též jsem zaseknutá v Říjnu a nevím proč též mi nepřijde že by byl Prosinec. Zvláštní. A já myslela, že jsem sama.Čas je relativní pojem.Čas v podstatě neexistuje. Pro mne čas přestal existovat minulý rok v květnu.Já žiji mimo čas i prostor. Též fotím nejčastěji nebe a nevím proč. A máš pravdu měsíc a hvězdy se fotí děsně blbě též mi to nejde pořádně vyfotit. Jsi na tom úplně stejně jako já. Úplně. A na tom, že každá cesta vede do Říma něco bude. Já už v Římě a Vatikánu byla. Je tam nádherně u moře a úžasné památky. Jo Řím mi chybí a moře...
-Spřátelíš?

4 smartly smartly | Web | 24. února 2017 v 16:27 | Reagovat

Milujem tieto chvíle - keď sa brána do mysli otvorí na základe nejakého tajného kľúča, ktorého podobu ani časové dimenzie nikto nepozná, a z mysli sa zrazu valí lejak myšlienok tak prudký, že ani desať trojáčkových prstokladov ho nevie skrotiť. Zostáva len dúfať, že táto prietrž bude nastávať menej často na verejných záchodkoch, a častejšie doma za počítačom. Ale múza je čúza, ktorá žerie iba utrpenie. Moc sa mi to páčilo, kolegyňa. A pivoňku si objednávam. Tri kusy. Skrížime s čajovníkom tatranským.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama