diabetes mellitus v troše prózy na hranici poezie

4. prosince 2016 v 17:38 | Keeble |  věty
Nechtěla jsem psát přeslazený a zároveň sebelítostný texty, jen to ne. Přesvědčuju sama sebe že přece taky nepíšu...člověk postupem času snižuje svý nároky.

sedím a objímám tě v tom ledovým větru, který zatím jenom příjemně chladí, ale za pár týdnů bude lezavě štípat
sedím a objímám tě a v hlavě mám svým způsobem zmatek
nevím co chci ale chci ti to říct
chci ti říct úplně všechno co se uvnitř mě děje, přijdeš mi tak blízký jako ještě nikdo, ale přijdu tak i já tobě?
nemůžeme po ostatních chtít aby k nám cítili to, co my k nim
a nemůžeme ostatní soudit podle sebe
kdybys mi o sobě řekl úplně všechno
kdybys mi odhalil všechny svý temný stránky, svou 13 komnatu a přání, která si netroufáš vyslovit
nezměnilo by to jedinou věc na tom, co k tobě cítím
nebo si to alespoň myslím
protože člověk jako ty v sobě nemůže skrývat nic zlého
ale můžu to samé čekat já od tebe?
můžu ti odhalit svoje nejhlubší nitro?
přiznávám, že se bojím
nechci něco pokazit svými neovladatelnými popudy
popudy se k něčemu poutat železným řetězem
popudy nenechat nikoho dýchat
vybrat si jednoho člověka a tomu odevzdat tělo i duši
dělala jsem to vždycky a dělám to i teď

sedím a objímám tě a chci ti být blíž než je vůbec možné
chci se do tebe vpít, chci se stát součástí tvého těla
chci se proměnit v kapky deště a stékat ti po tělě
rozprostřít se do vzduchu a proudit jako vítr kolem tebe, obklíčit tě a hladit, být kyslíkem v tvých plicích
rozpustit se ve vodě kterou piješ
chci být ten žlutý list břízy, který jsi tak jemně vzal do dlaní
být hemoglobin v tvé krvi a kolovat celým tvým nitrem, a v srdci se na chvíli zastavit a hřát se na výsluní tvých citů

jak může být člověk nešťastný že šťatné lásky?
nedokážu popsat slovy co jsem v tu chvíli cítila
voníš
voníš jako když jsem se potkali poprvé
nemůžu se tě nabažit
jsem jako člověk, co jí a nikdy nebude sytý
můžu tě mít pořád, i tak budu chtít víc
tvoje kůže hladí a chladí a mrazí a já se jí pořád musím dotýkat
mohla bych se hodiny dívat, dívat se na tebe a poslouchat co mi říkáš, jak do všeho co říkáš vkládáš tu vroucí míru účasti
je to hřích tvoje ústa umlčet
ale nemůžu si pomoct
když tě vidím, vidím tvoje oči, který jsou modrý, nedokážu si pomoct
chci projevit svoje city, ale na tomhle světě neexistuje způsob jak je věrně vyobrazit
chci tě cítit všemi smysly...
chci tě

a všechno co cítím a říkám mě děsí, protože se bojím, že je to moc vratké
protože tak to bylo dřív
ale dřív si nebyl ty
je to jak z béčkovýho americkýho slaďáku
a stejně tak jako se roky začaly počítat narozením Krista, tak i můj život se začíná dostávat z mínusu nad nulu ve chvíli, kdy ses v něm objevil ty

a já se ptám, je tomu opravdu tak?
nebo zase jenom lžu sama sobě, abych zapudila chlad?

mísí se vě mě dva vlivy, dva pocity, dva živly
ty jsi vě všem co dělám, protože chci
ona je ve všem co dělám, protože chce
jak mám spojit dva neslučitelné vesmíry ve svojí duši, aby se ani jeden nezničil, a abych se nezničila já?
neříkám ti že tě miluju
protože mi to přijde tak absurdní a prázdné
a taky protože se bojím
bylo by to zbytečné jako říkat že voda je mokrá a nebe modré, že ve dne svítí slunce a v noci je tma
je to něco co vím a co víš ty, a jsou jiný způsoby jak to dát najevo než to říct
a ty já chci využít
protože nelžou

Dneska už se nad tím usmívám. Význam tý věty a důvod mýho úsměvu poskytuje prostor pro fantazii(mě i vám).
Slibuju, že se pokusím nic takovýho už nikdy nenapsat.
Proč to teda zveřejňuju?
Asi potřebuju.

Keeble
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama