budeme bdít sami, ale spolu

26. prosince 2016 v 23:13 | Keeble |  věty
a noční temnota nas rozdělí stejně jako spojí


osříhat si nehty úplně nakrátko, do masa, až to bolí, aby sis je nemohl zarývat do dlaní. to je, dobrý člověče, to jediné, co můžeš dělat a co ti zbylo.
chodit v noci po ulicích s lucernou v ruce. ve špatném století. a jak to teď máš chápat? jsi bezradný. jsi snad ty v jiném století, než bys měl být, nebo celé to století, ve kterém jsi, i se svojí lucernou a zažloutlým úsměvem, děravým a prázdným jak sliby politiků, je plné chyb a lží?

znáte to, když najdete knihu, která vás upoutá tak, že se nemůžete odtrhnout, nejíte a nespíte a nevědomky zadržujete dech a vydechnete až na poslední stránce. máte tu knihu radši než svůj vlastní život. je vám mnohem bližší než vy sami, postavy v ní vám rozumějí víc než vaši blízcí. myslíte si, že je to tou knihou. zpočátku, když jste ještě děti a jste plní ideálů. ale později, když odrostete chlapeckým střevícům a svůj vysněný holubí dům už nikde nemůžete najít, protože se rozsypal na prach v tu stejnou chvíli jako vaše dětské naivní ideály, pak teprve si uvědomíte, že to není knihou, ale vaším životem.

doufám, že teď máte v hlavě alespoň pár otázek. protože od toho čteme. ne snad abychom našli odpovědi, ty musíme najít sami, ne za pomoci jiných, jinak bychom jim nedokázali doopravdy věřit. ale abychom si pokládali další otázky.
cítím, jak mi ty nejlepší myšlenky unikají, vždy o krok napřed. protékají mezi prsty-stejně jako nejlepší okamžiky mýho života, který pořád odmítám odevzdat minulosti. protože naděje prý umírá poslední. je to tak nechutně ohraný, ale když jsi mi to řekl ty, na chvíli jsem tomu snad i uvěřila. stejně jako těm ostatním řečem. ale ze vzpomínek na sladký řeči a latinský citáty se nedá žít věčně.

vzpomínky se vynořujou jako útok ze zálohy, ve chvíli, kdy to nejmíň čekáš. hroty šípů otrávený tím hořkosladkým osudem spadanýho podzimního listí zasahujou ty nejzranitelnější místa. každý šíp má na sobě jedno a to samý jméno. a když ho bolestně vytrhneš z těla, týdny vyplachuješ ránu až se skoro zahojí, když už věříš, že je skoro zdravá, začně znovu hnisat. tupá bolest projíždí celým tělem při každém pohybu, i naprosto neznatelné a nitěrné podněty jako by zarývaly žhavé železo do prostřelené kůže a masa, pod zástěřkou uzavření rány ti jen působí další bolest.
vzpomínky. máš pocit, že pod jejich tíhou už nevydržíš stát na nohou.
"nyní tedy pominulo moje dětství, ve kterém se bolest nebo vina daly smýt slzami"
řekla to postava z jedné knihy. z knihy, u které jsem si s bolestivým bodnutím uvědomila, že jsem vydechla svůj zadržovaný dech až na jejím konci, a krátce naco jsem ucítila únavu i hlad.

doufám, že tuhle noc nebudu bdít sama. protože budu vědět, že někde, možná pár metrů ode mě, možná na druhém konci vesmíru, někdo bdí stejně jako já, bdí se sžíravou touhou ať už po čemkoliv, ale také po odepovědích na otázky, které jsem právě způsobila.
dobrou noc.

Keeble
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama