vzejít z ničeho

13. listopadu 2016 v 23:45 | Keeble |  něco mezi tím
Exit: light. Enter: night...


Dřív než něco stihneš, je to pryč. Už asi nevíš kdo.
Proč se lidi bojí tmy? Bojí se věcí, co nemůžou vidět? Nenávisti, strachu samotnýho, lásky, smrti, boha. Všechno to zní jak témata hrozně vznešenejch děl. Ale já mám pocit, že jo, že se toho lidi vlastně bojí. Co nemůžeš vzít do ruky a osahat, co tě nepořeže ani nepohladí, o tom nevíš, co si máš myslet, tím si nemůžeš bejt jistej.
Nikdy jsem nebyla veřící, ale nebyla jsem ani ateista. Jsem člověk vychovanej ve křesťanství, rodiče mi odmala četli bibli(snad i psaní velkých písmen může svým způsobem vyjadřivat můj postoj), takovou tu pro děti, s velkajma písmenkama a obrázkama. Jsem křtěná. A neudělalo to se mnou vůbec nic. Celý tohle náboženství beru jako něco, co je svym způsobem součástí evropský kultury, a proto by o tom měl člověk něco vědět, a tím to končí. Těžko říct, kde je chyba, a hlavně, jestli to chyba vůbec je. Byla doba kdy jsem se zajímala o buddhismus. Přišlo mi to děsně zajímavý, myslela jsem si, že je to něco, s čím se dokážu stotožnit. Ale o pár myšlenkovejch úvah pozdějc jsem zjistila, že se nedokážu tak nějak celou myslí upnout k jednomu názoru, pohledu, víře, říkejte tomu jak chcete. Nevim co to znamená, a ani se na to neptám. Jenom tak konstatuju fakt, jako dělám po většinu času. Nekladu otázky a neodpovídám na odpovědi, alespoň ne prioritně. Jenom říkám, jak si myslím, že to je. Jak moc to spolu souvisí už je věc druhá.
Něco mě na tom baví. Začít psát a nevědět o čem. A sama se někdy divím, kde skončím.
Krom toho mě taky baví nedodržovat věci, který maj lidi pocit, že by dodržovat měli. V jedný větě mluvit spisovně a v druhý ne, je to sranda, ale důležitý je, že to tak vzniká samo. Protože psát něco na křeč, jenom aby to nějak vypadalo, a ne tak, jak to vzniklo někde vzadu v hlavě, je nepřirozený.

---

mlhy se k sobě tulily
na dně údolí
jako dvě osamnělá těla
spolu a přeci sama

mezi mimi spící lesy
plné borůvčí
které má malinké ostny
němé stráže

---

Na bříškách prstů levý ruky mám malinký puchýřky, protože jsem pravák. Ta věta zní sama o sobě naprosto nesmyslně. Přiložila bych minutovou nahrávku jedný z písniček, díky níž jsem si ty prsty oddělala, ale jsem buď moc sebekriticá, nebo moc nešikovná. Z obojeho plyne stejnej výsledek, že Behind blue eyes ani nic jinýho mě na kytaru ještě dlouho nikdo hrát neuslyší.
Je to docela zvláštní. Můžeš se něčemu věnovat několik let a pak na jeden rok přestat, a jsi úplně za začátku. A je jedno, o čem mluvím. Je hrstka věcí, co se nezapomíná. Ale je taky hrstka věcí, co se zapomíná těžce, ale snadno. Jak to myslím? Vlastně těžko říct. Snadno to zapomeneš, ale těžko to neseš. Tak asi tak.

Všichni víme, co je zítra, pondělí. Hezky nanovo. Tak trochu radosti do toho umírání, říkal někdo kdysi, a já nevím kdo a kdy, ale hrozně mě to štvalo. Ale nikdy ne tolik, jako pondělí. Jako návrat do svým způsobem stereotypního způsobu existence.

---

uprostřed ochodní centrály
okvětní lístky už spadaly

Keeble
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama