ve vínu dávno nic nehledám

7. listopadu 2016 v 20:55 | Keeble |  věty
Nerada píšu na zadaný téma. A obecně nerada píšu do školy. Protože oni prostě nechápou, co tím myslíš. Oni to chápou tak, jak to chápat chtějí. Málokdo zapadá do jejich rámce představ ideálního studenta. A upřímně, já tam patřit nechci.
Ale vyjímečně se mi povedlo něco, pod co jsem se nestyděla podepsat. Když máme tu svobodu slova, tak jsem jim konečně řekla, co si myslím. Co si myslím já, a ne co chtějí oni, abych si myslela.

UDG?


Svoboda slova by měla být samozřejmou součástí každé společnosti. Považovat něčí názor za chybný jenom proto, že se neshoduje s názorem většiny nebo s názorem vedení státu či kohokoliv jiného, je jednoduše nepřípustné. Člověk se pak vlastně neubrání pocitu, že daná společnost je natolik slabá, že jakákoliv kritika by ji mohla zbořit jako domeček z karet. A o tom to všechno je. Tam, kde by bylo nejvíce co kritizovat, kde by bylo nejvíce potřeba upozornit na zásadní chyby, lidi nemohou vyjádřit svůj názor.
Ale to, že se něčí názor neshoduje s myšlenkami většiny, nemusí znamenat(a neznamená), že to pravda není. Neexistují špatná a správná tvrzení, existují jen ta, která se shodují nebo neshodují s našimi. A nikdo z nás nemá právo určit ten jediný spávný názor, protože každý bude preferovat svůj, neexistuje žádný nestranný a nezaujatý rozhodčí, který by takový soud mohl rozsoudit, ledaže by mezi námi byli lidi, kteří vůbec žádný názor nemají. Takoví lidé se ale často chytnou většiny, a tak jsme zase na začátku

Zdá se velmi snadné proti něčemu vystupovat, když má za sebou člověk dav těch, od kterých si může případné chybějící myšlenky a argumenty nenápadně vypůjčit. Ale být tím prvním, kdo se ozve, to už se chce málokomu. Stavět se jako jediný člověk proti dvacetimetrové betonové zdi veřejného mínění už chce opravdové přesvědčení a důvod. A kdyby jsme každému davu vzali jeho masovou sílu, kdybychom každého anonymního jedince odtrhli od jeho vůdce a ve zlomku vteřiny z něj zas udělali identifikovatelnou osobu, která vystupuje sama za sebe, kdoví, jak malá hrstka lidí by zůstala stát na náměstí, které se před chvíli zmítalo nesčetnými hlasy, a nyní chybí jen vítr a suché větve, aby vypadalo jako z jedné z amerických kovbojek.
Všichni to vlastně trochu známe, každý to ve větší nebo menší míře zažil na vlastní kůži. Někdo v roli toho, v kom se dav vzhlíží, a někdo v roli ovečky, která se žalostně snaží někam patřit a zapadnout, která nemá dost síly vidět se sama v sobě a musí se vidět v jiných. A já nebudu říkat nic víc, než že jsem nikdy nebyla vůdčí typ.

Svoboda slova je něco, co si myslíme, že máme, ale já se ptám, jak moc? Není tu jenom vnější cenzura a minulé režimy(které někdo nejsou vůbec minulé), kdy názor znamenal život nebo smrt. Je tu taky vnitřní cenzura, to, co si zakážeme sami, a to, co nám jistým nevysloveným a neformulovaným způsobem nedovolí společnost. Můžu říct úplně cokoliv, můžu kohokoliv odsoudit, ale společnost pak stejně tak může odsoudit mě. A jakápak je to svoboda, když se nakonec stejně mluvit bojíme? Možná si budu trochu protiřečit, ale nechci tím zároveň říct, že všechny názory, i ty, se kterými nesouhlasíme, bychom měli tolerovat. Měli bychom ale rozlišit kritiku a nenávist. Protože někdo potom zastírá jedno za druhé.
Úplná svoboda slova, svoboda vyslovených myšlenek beze strachu, nemůže snad ani nikdy existovat. Snad už jen proto, že nenávist je přirozenou emocí člověka, a odpor k něčemu, co se příčí našemu vnitřnímu přesvědčení, stejně tak. Úplná svoboda slova by nastala tehdy, kdy by se nikdo nebál, že bude za svůj názor odsouzen, a to je neslučitelné s prostou přirozenou povahou člověka.

---

Nějak moc koncentrovaných myšlenek na jednom místě, na můj vkus.
Diář plnej věcí a času málo.
A člověk pak nemá čas ani si na chvíli poslechnout svoje hlasy v hlavě.

"Ve vínu dávno nic nehledám"

Keeble
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama