rozbité okno do duše

3. listopadu 2016 v 22:54 | Keeble |  věty
Klíční kosti vystupují poněkud nápadně.


Kočky chodí po střechách během těch nocí, kdy nemůžeš spát. Našlapují tak tiše, že o nich ani nevíš, oči jim svítí zeleně v té bezbřehé tmě, která je ale už o pár metrů dál narušená žíhaným světlem z blikajících lamp.
Necháš ruku bloudit po papíře v mírném očekávání.

Žít, to není všechno. Možná měl Gilgameš trochu pravdu, možná bysme po sobě měli něco zanechat. Něco jiného než blízké, sbírku známek a krabici osobních vzpomínek z dětství, následovanou seznamem těch, co si nás přáli vidět přesně tam, kde teď jsme.
Můžeš to všechno vědět, ale žít pořád stejně. Třeba pro okamžik, co je teď. Protože to je jediný, co ti nikdo nevezme, a pokud vezme, pak už to neni přítomnost. A nebo se utápět v tom, co bylo, s nepatrně bezbřehou touhou se tam vrátit, stejně tak jako můžeš plánovat na roky dopředu, aby nakonec stejně bylo všechno jinak. Hlavně se neposrat, říkali.
A co z toho vyplývá? Já nevim. Napsat zadáni kvadratický rovnice je lehký, výsledek už je někde jinde. Jsme tu ale od toho řešit problémy, co se nás netýkaj? A jak velký množství vakua je mezi řečnickou otázkou a otázkou, na kterou není odpověď? V prvním případě jí nechceš, v druhým nemáš. Okolnosti se liší, ale ve výsledku máš furt to samý nic, co ani v tunelu neudělá ozvěnu.
A stejný je to v tvojí hlavě. Ptáš se, kde se teda berou ty hlasy v podvědomí? Když už něco zazní, rezonuje to tak dlouho, dokud může. Můžeš utýct před spoustou věcí, a taky že utíkáš, ale před sebou se neschováš.
Se stádem musíš jednat s určitým postupem. A když víš jak, máš všechny ovečky hezky při sobě. A všichni víme, že metafory jsou fajn.

Proč je to zrovna v tomhle pořadí? Nádech a výdech. Je to jako ta neřešitelná otázka se slepicí a vejcem. Rozdíl je v tom, že u týhle si všichni myslí, že ví správnou odpověď. Vžitý paradoxy. Možná, že mi to někdo někdy biologicky vysvětlí, a nebo prostě jenom logicky. Ale někdy se ti na chvíli převrátí hlava vzhůru nohama, moc dlouho tak nevydržíš, ale v tu chvíli se ti ve všech myšlenkách otevřou skrytý cestičky, zmizí všechny zažitý názory a postupy týhle společnosti a ty uvažuješ tak, jak jsi nikdy jindy nemohl, a až se ti zamotá hlava, a v těch představách o chození po stropě ztratíš pojem o prostoru, tak se zvedneš, a cestičky se zase zavřou, a ty se rychle snažíš zapamatovat alespoň zlomek z toho, co se ti před chvílí zdálo tak jasný. A pak to píšeš, tak rychle že to sám po sobě nepřečteš, a ruka tě nebolí, protože už jí necítíš a možná ani neovládáš, píše hluboký podvědmí a to prostě nemůžeš ovlivnit. Cvak.
V centru mojí slovní zásoby je a.

Od všech těch velkejch lidí, o kterejch víš první poslední, počínaje tím, kdy a kde se narodili, a tím, co měli 28.5.1960 k věčeři konče, bysme se možná měli něco naučit, jistěže ano. Ale co když nevěříš na nadčasovost myšlenek? Já jim to neberu, já je čtu ráda, a když od nich neni co číst, pak si je nepamatuju. Jenom říkám, že mít za největší vzory lidi, co už jsou jen hromádka vápníku a fosforu v zemi, je trochu zvrhlý, svým způsobem. A že jim to fungovalo neznamená, že to musí fungovat i nám. Nemění se svět, ani časy, ani doba. To všechno je jenom hezkej název pro to, že se mění lidi. Měnili se přece vždycky, a historie je toho jasným důkazem. Ale jak se mění, to už nám nepřísluší určovat. Můžeš se tvářit, že ne, ale vždycky budeš nadržovat svýmu týmu. Ve výhodě jsou ti, co žádnej nemaj.

Ani náhodou si neberte to, co říkám, poučně ani doslovně. Mě jen baví říkat věci, o kterých toho moc nevím, a tvářit se, že vím. Protože Sokrates to řekl docela hezky. Ale ten, ten už možná nemá ani ten vápník v zemi.

Prší
Keeble
 


Komentáře

1 moru-she moru-she | Web | 4. listopadu 2016 v 0:18 | Reagovat

¨skvělé

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama