náznak neurčitosti

2. listopadu 2016 v 20:22 | Keeble |  něco mezi tím
Hvězdy pohasly jak knoty svíček, co hořely moc dlouho.


Kvete. Má dvě barvy, a nebo možná tři, a kvete. Listy se přeměňují na bubliny z bublifuku, mají v sobě schovanou malou, malinkou duhu. Zítra k ní přijdeš zas, ale nic tam není. V zemi zůstaly tenounké kořínky, ale jinak vůbec nic. Je ti trochu smutno, ale koho to zajímá? A koho zajímaj kytky? Nebuď naivní, napsali ti černým liháčem na čelo. Není to šikana, jen tě připravují na život, ne? Nikdo neprotestuje, nikdo nic neříká, na zdi visí obraz obrazu, pijou čaj, s pocitem, že můžou všechno. Ale jejich duše, ta nemůže nic. Jsou spoutaný svými obleky, kostýmky a funkcemi, vysoce postavený černobílý figurky v rukou těch vyšších.
Bůh jako by už nebyl.
"Všichni se mnou musíte souhlasit-máme právo na vlastní názor". Právo máme, ale souhlasit musíme.
-co, kdo, kdy, kde, proč, jak-
Co? Balónky naplněné heliem kdesi vysoko, zaseklé v korunách třešní, které na podzim změní barvy jako oheň, co jsi zapálil mokrýma sikrama.
Kdo? Ten, koho jsi potkal před deseti lety. Tenkrát jsi z toho neměl rozum, a nikdo ti neřekl co si myslet. Jméno si zapomněl, a tvář už taky.
Kdy? O půlnoci na labutím jezeře. Hodiny tikaj do rytmu kmitajících křídel, která tu nejsou a nebyla.
Kde? Schovaní v zásuvkách starých komod v muzeu starožitností, čímž pohoršovali návštěvníky, hledající v nich špěrky, které by prodali za pět centů na burze a koupili si zmrzlinu ve stánku na rohu ulice města, co už dvacet let stojí někde úplně jinde.
Proč? Protože bílé dlažební kostky jsou láva a ty černé zase síra, a ty musíš létat dva metry nad zemí šachovnic a mávat známým, kdybys nějaké měl.
Jak? Tak, aby nikdo nevěděl, že jsi tu někdy byl, protože jsi tu opravdu nebyl.
Publicistické otázky podrobeny důkladné prohlídce. Daně rostou, svět jde do háje, TV xx děkuje za pozornost. A o tom to jako je? Fakt?
Slunečnice se tedy otočily za sluncem, které se za chvíli rozdvojilo jako buňky příčným dělením. A za chvíli byly na nebi dvě slunce, a za chvíli byly čtyří, ale to už přenecháme Fixe, protože tomu rozumí víc, než jen rozumem.
Zapneš si sluchátka a pouštíš dokola a dokola tu samou písničku, za týden to bude zase jiná, ale taky nejlepší.
Věž vrhá stín kamsi do polí. Na nich se ohýbá ve větru obilí a takový ty vysoký trávy. Procházím skrz ně, občas je někde chrpa, je léto, horký podvečer, a zlatá barva se rozlila krajem. Ve stínu je dobře, sedím tam do té doby, než můžu pozorovat hvězdy, a když můžu, tak je pozoruju. Nazdar, říkám do větru. Odpovídá mi jen moje vlastní ozvěna.
Tempo, čekat, nadechnout, a pak zase stokrát dokola. Mohl bys to dělat hodiny.
Není to o tom, kdo má pravdu, protože pravdu nemá nikdo, když každý má tu svojí. Je o tom, aby ty si měl pravdu, protože uznat cizí názor jako by bylo ponižující. Můžeš se hádat jak chceš, jsou lidi, co nikdy neuznají, že udělali chybu. A stromy mlčí stejně jako před lety, a budou asi mlčet ještě hodně dlouho, protože komu není rady, tomu ne že by nebylo pomoci, ale ten je v prdeli.

---

pod vodou svítí hvězdičky
spadaly asi z nebe
do řeky, a jsou maličký
jsou jako kousíčky tebe

miniaturní lucerny
pod masou temné hmoty
světlo je celkem průměrný
pro lidi bez samoty

---

cítím tě všude kolem
ale kde jsi doopravdy?

---

historie se odehrála přeci jen trochu jinak
historie, co není starší než pár let
všichni si myslí, že vědí, jak to bylo
ale ty bys jim to nemohl říct ani kdybys chtěl
víš to tam uvnitř a nikdy to nepustíš ven
na denní světlo

---

v ruce zvadlou růži
ostny zarytý tak trochu do masa
prší
vlasy splihlý deštěm
kterej stejká po tváří
pocit co si nenecháš vzít
dnes ani nikdy jindy

Keeble
 


Komentáře

1 JB JB | 3. listopadu 2016 v 14:17 | Reagovat

Tohle je skvělý. Líbí se mi použitý slova, atmosféra, myšlenky. Chválím! Společenský hodnocení! Radost to číst :-)

2 Elis Elis | Web | 3. listopadu 2016 v 18:24 | Reagovat

Opravdu krásně napsané, moc hezké počteníčko...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama