kouř

1. listopadu 2016 v 16:56 | Keeble |  něco mezi tím
Nadechnout se a nepřemýšlet proč


Obzor je jako přes fotofiltr, oranžovej a trochu červenej, obzor je takovej, jakej ho máš ráda, ale ty ho máš ráda vždycky, a taky o něm vlastně píšeš skoro vždycky. Třeba jen chvíli, ale přeci. A nad tím mořem teplých barev plujou mraky, tak jako lodě když se vrací se zapadajícím sluncem domů, aby zítra, dřív, než to samý slunce zase vyjde, už byly na moři. Vlnky se líně převalují na kraji břehu, hladí ho tak dlouho, dokud se nepodvolí a nezmění tvar. Voda zebe.
A pak se probudíš. Před sebou pořád ten obraz, ale doopravdy už vidí oči něco jinýho. Unikající tmu a v ní se rýsují tvary, který jsou ti tolik známý. A za tím prosvítá bledý a chladný ranní světlo, zdá se ti tak cizí, hřejivý plný barvy jsou pryč, dávno si je nechal za sebou, a tolik by ses chtěl vrátit. Zvedneš se a odejdeš, s pocitem že nadobro. A stíny taky pomalu odchází, otáčíš se, nejdou za tebou? Nejdou, máš je v sobě, ale to ty vlastně nevíš. A tak se zase otáčíš, chvíli bez hnutí zíráš a hledáš jakýkoliv pohyb. Ale žádný tam není, stíny jako by utekly, trochu nejistě se odvracíš, pohyby nikam nezmizely, a s mírnou paranoiou jdeš dál.
Hladina jedný z kaluží na ulici, po který jdeš, tak nějak bez cíle, se chvěje. Mihotá v kalném světle nepřítomnýho dnešního poledne. Zrcadlí se v ní šedivá obloha, a když popojdeš o kousek dál, protože úhel dopadu je přece roven úhlu odrazu, a pokud ne, tak taky nevadí, tak vidíš podivnou zelenou skvrnu. Kdyby ta kaluž byla obraz, sotva by ti došlo co to je, ale ty zvedneš hlavu směrem k realitě, nikdy ne přímo na ní, a víš, že je to prostě les, zelenej les pár metrů od tebe. A proč se nad tím pozastavovat? A proč ne?
Další výkřik do tmy, odraz, nahodilý výjevy.
Pořád neprší. Chvíli dokonce svítí slunce. Možná trochu neosobně, bledý žlutý paprsky pořád toho stejnýho stinnýho rána.
Sedíš u stolu, seděls tam už tolikrát a nic se nezměnilo. Zdi jsou pořád kamenný a na dvěřích visí mapa Itálie. Jediný okno v tý místnosti je v úrovni tvý hlavy, ale díváš se skrz něj rovnou na chodník. Nikdo po něm nechodí, a v hodinách, kdy tam sedáváš, už vůbec ne. Dlouhých, zadumaných hodinách. Piješ čaj nebo víno, který leží v krabicích po celý týhle místnosti. Možná je tam trochu zima, ale to nevadí, kdyby nebyla, měl bys pocit, že je něco v nepořádku. Ale ani tak nemáš pocit, že by bylo všecko oukej.
Není kam spěchat. Všechno počká, a co nepočká, to jako by za to nestálo.
Divný pocity na chvíli zmizely, třeští ti hlava tupou bolestí, která občas bodne jako osten jehličky. Psychická nebo fyzická?, napadá tě. Neonový nápisy nikam nezmizely, pořád visí na zšeřelých zdech. Všichni něco chtěji, ale ty chceš něco úplně jinýho, a neco chceš aspoň spát. Zavřít na chvíli oči a nemuset vůbec nic. A pak je možná otevřít.

---

díváš se na sebe. zrcadlo
odtažitě si tě měří
hořko ti v ústech zesládlo
sám-stojíš, v zavřených dvěřích

části tady, a částí tam
ani tam, ani tady
pomalu, jistě zanikám
dříve než pojdu hlady

---

neuvadneš
slib mi to

---

je tu trochu prázdno
vítr se prohání v rozích
rozhání sedlý prach

je tu trochu prázdno
v té tvojí duši

Keeble
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama