do všech směrů času

10. listopadu 2016 v 22:45 | Keeble |  něco mezi tím
jehličky chladivých pocitů trochu tě mrazí
slunce se skrývalo za lesem
"všichni jsme vrazi"

a měsíc odvrátil od země svojí tváři
tiše spal v žulových skulinách
"všichni jsme lháři"


Pod návalem všeho, co se snažíme stihnout, se minuty sypce ztrácí mezi stébly pošlapaný trávy po stranách dálnice D1, po které tempem neslučitelným s předpisy bežíme, nehledě na to, co nám stojí v cestě, nedívaje se kolem a netuše, kam ta cesta vůbec vede.
Motýli připíchlí na látkovém polštářku za leštěných sklem ve zlatým rámu. Připíchlí za hlavičku a usmívající se jako malý sluníčka. Paradox. Zemřít pro krásu, zemřít pro potěchu těch, kteří, potřebují-li k ní smrt, si ji nezaslouží a vnímat ji nedokážou. Všechno je plný paradoxů, tak jako moře je plný vody, průzračný slaný modrý vody, kde se zrodil život toho, kdo ho nakonec zničí. Na dně leží vraky, lodí, letadel a zničenejch životů, a ten život se společně se smrtí vodí za ruku po periferiích obrovských světových metropolí od Ameriky po Asii. Domy beze zdí, nulová hygiena, chabá kanalizace. Chudoba, hlad a nemoci. A o pár kilometrů dál, v tom samém městě, vysoké mrakodrapy a honosné vily. Kontrasty jako den a noc, rovník a póly, provází obyvatelstvo modrý planety na každym kroku. A ten za sebou nechává v mokrý jílovitý půdě stopy, který už nezahladí, stopy doslovný i obrazný, co se nesou vzduchem a trojmocnost kyslíku rozbourají jako při demolici starých, samozřejmě že bezvýznamnách, domů. Ozonový díry nemaj důvod proč by někoho měly zajímat.
Starý domy jsou materiální podstatou historie. Ať mě zavalí mezi popraskané, zavlhlé zdivo. Dýchá z nich to, co v sobě lidi tak dlouho neudrží. Vzpomínky.
Před zamlžený sklo jednoho z mnoha městkých autobusů je krajina venku rozmazaná, šedivá a barevná zároveň. Vypadá jak nepovedený nebo naopak velmi povedený olejový obraz. Nemáš to srdce přejet rukou přes sklo a udělat si průhled do podzimního chladu.
Chtěla bych toho hrozně moc změnit. V tom, jak existuju. Jak nic nestíhám, jak svým způsobem přežívám ode dne ke dni, jak v mym diáři svítí jen pár pozitivních bodů, a to jsou ty, který tam nepíšu, protože se nezapomínaj. Nekonečná cesta za koncem dne, za koncem týdne, za koncem měsíce, protože to všechno nestíháš, strhává tě to s sebou neovladatelnou lavinou a ty nevíš jak se bránit, protože, zdá se, není jak. Čas. Jako by ho pořád bylo moc a nebo málo. Tohle není to co chceš, a neuděláš s tím vůbec nic. Jsou momenty, kdy se všechno zastaví. Ty věci kolem ustanou, ne doopravdy, ale ty máš najednou pocit, že je to fajn. Ale podnět, co to ovlivňuje, za chvíli zase zmizí. Nebo odejde.

Keeble
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama