co se nahlas neříká

17. listopadu 2016 v 23:59 | Keeble |  věty
Do I wanna know? Radši ani ne.


Na oknech je námraza, měsíc se odráží od všeho, co mu to dovolí, a vypadá to tak vánočně. Jedinej zádrhel je v tom, že nejsou vánoce. Ale jinak značka ideál, jak do emocionálně založený reklamy na Lidl nebo tak. A země spí, aspoň někdo, když ne já. Je o to těžší se probudit, když jsi ani neusnul.
Můj smysl pro pořádek, moje chronický puntičkářství mě jednoho krásnýho dne přivede k šílenství(možná ještě o něco dřív, než moje pocity). Všechno musí bejt hotový, všechno se musí stihnout, uvnitř šílenej neklid, zmatek, vědomí, že je toho moc, ne víc, kolik jsem schopná zvládnout, ale víc, než jsem schopná zvládnout bez stresu. A stres je zlo, podepisuje se na všem a nechává po sobě takový ty tři čáry od drápů, co má na sobě jeden z těch chemickejch lektvarů v plechovkách, který do sebe po nocích leješ, když dojde kafe, ale seminárka se sama nenapíše. Není to tak, že bys jí nestíhal psát jindy než v noci. Ale přes den ve vzduchu viselo "ještě chvíli", přes den svítilo slunce a tys měl chuť žít, a jako daň z přidané hodnoty, teď máš zase chuť umřít, a ve svém stadiu polospícího nečeho plnýho kofeinu k tomu vlastně nemáš moc daleko.
Možná že trochu přehánim, možná jen někdy a možná že schválně. Všichni pochopili co tím chci říct, všichni, kdo to pochopit chtěli.
Někdy tě neuvěřitelnym způsobem fascinujou úplně obyčejný věci. Našla jsem záložku, co jsem měla jako malá, žlutá plastová kočička, už se jí ulomilo jedno ucho. Hrozně jsem jí zbožňovala, stránka se založila tím, že se jí nastřídavo zapletla mezi nohy. V knihkupectví jich měli tolik, ale mě prý stačila jen jedna, takže mi teda stačila. Když jí žmoulám v ruce, drolí se z ní vysrážený vzpomínky, a já je nestíhám chytat, a tak spadnou na zem, kde už je nikdo nenajde.
Miluju roztahaný minuty, čas, kterej se přelévá z východu na západ a čeká, co s ním bude. Jako když balancuješ na provaze nad propastí. A všechno kolem spěchá. Ale nenechám si vízt ty zpomalený vteřiny, kdy se na svět dívám jako ze záběru starý filmový pásky. Význam? Ale ono to vlastně ani neni důležitý. A co je teda důležitý?
Když se ptám, ptám se vlastně často sama sebe.
Kolem je tma, jen dvě okna prosvítaj i přes zatažený žaluzie, dvě okna jako oči do světa, do země vánoční krajiny, a cyklus se uzavírá, konec a začátek se slévají v jedno, a já můžu nadále bdít.

Keeble
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama