alegorie, která je tak nápadná, až není

28. listopadu 2016 v 12:28 | Keeble |  něco mezi tím

Možná jsem sem tu písničku už dávala. Ale jsou věci, který bych mohla poslouchat pořád, a pokaždý by zněly jinak.

Svět se chvěje a máš pocit nejistoty, netušíš jak to bude zítra, stejně tak jako už nevíš, jak to bylo včera. Proč? Mezi všemi zmatenými hlasy už nedokážeš rozpoznat ten svůj. Když vypneš hudbu a místností se rozlije ticho, prý pokojné, jako řeka, slyšíš všechno, jen ne nic.
Překládáš si texty oblíbenejch písniček, aby jsi zklamaně zjistil, že jsou o nečem úplně jiným, než sis myslel. Díváš se na ty neuměle poskládaný věty a uvědomuješ si, že někdy je lepší nevědět, neprobudit se ze svých iluzí. Čekáš převratný myšlenky, a místo toho je to jen další písnička plná emocí. A pak si uvědomíš, že podobně je to i s tím, co napíšeš.


s podivnou
příchutí hořkosti
vnímáš kýžený výsledek
s příchutí toho
co jsi týhle chvíli věnoval
a ještě o trochu víc
vnímáš
za jakou malej moment
jak dva nádechy jepice
pomine

statistika ti říká všechno možný
ale statistika taky
ne vždycky funguje
hledáš jistotu někde jinde
ale jistota k ničemu není
proplouvat hodinama
neurčitě
jako když začneš psát
jako když vytáhneš barvy
zamazané jednu od druhé
na stůl
a čekáš
co z toho bude

a přesně takový
je tvůj čas
jedna chvíle se mísí do druhé
můžeš je vyčistit
ale vyplýtváš tím tolik barvy
a po chvilce používání
to bude zase stejný
a zkus
nepoužívat čas

a tak se ty chvíle mísí
začínáš mít problém je rozlišit
jedinou barvu dokážeš
rozpoznat všude
tu jedinou
kterou bys mohl nakreslit všechno
kterou by ses mohl obklopit
ale ona zrovna
došla

Keeble
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama