známé hlasy větru

28. října 2016 v 21:48 | Keeble |  něco mezi tím
xxx


Prší. Prší tak nějak hezky, když na střešní okna padají malinký kapičky, který slyšíš jen proto, že ti skončila písnička a je ticho. Teda, vlastně není, protože bubnujou ty kapičky a nutí tě přemýšlet, protože to už děštový kapičky dělají, od toho tu jsou. Takže sedíš u toho okna, díváš se ven, ale vlastně nevídíš vůbec nic, protože už je tma. Vidíš jen rozmazaný oranžový a žlutý ostrůvky světla, jsou to lampy nebo nepozhasínaný světla sousedních domů. Tyhlety body uprostřed tmy se mihotají, protože mezi nimi a tebou je sklo a na něm mokrý cestičky.
Mám to takhle ráda, když je den na pomezí noci, nebo když je noc na pomezí dne.
Mám to takhle ráda, když prší, protože to je chvíle, kdy můžu mít pocit, že je všechno tak jak má být, že je všechno v pořádku.
Večer co večer stojím u okna, předtím něž jdu spát. Ne vždycky prší, ale vždycky je tma. Někdy víc, někdy míň, a někdy svítí měsíc na rezavý střechy spících domů a vidím úplně všechno, až daleko za obzor, za který nehohlédnu. Dívám se jak to všechno vypadá, protože včera to bylo jiný a zítra to bude jiný taky, protože takovýhle už to nebude nikdy. A když se ráno podívám z okna, bude tam zase jen ta nicneříkající realita.
Noc nemění jen dobro ve zlo, nevinné stíny na zdech v obrazy nestvůr a věcí, co nás děsí v tom nejhlubším koutku hlavy. Noc mění i zlo v dobro, když ho donutí na chvíli spát, zahalí celý svět do tmy a zakryje to, co by tu být nemělo, co bysme neměli vidět. A pokud tomu věříš, nemůžeš se noci bát. Já tomu věřím, ale bojím se jí. Asi nevěřím dost.
Je tu vůbec něco čemu věřím? Nebo někdo, komu věřím?
V první chvíli tě nenapadá jiná odpověď než, že samozřejmě je, že ve světě bez důvěry a opory by se přeci nedalo žít. Následující minuty tě postrkávájí do míst neurčitého pochybování, do kterých vůbec nechceš. Ale mysli neporučíš. Když chceš nějakou myšlenku zastavit, jenom přiléváš olej do ohně...
Byla jsem malá. Moc malá na to, abych se dokázala racionálně postavit svýmu strachu, ale moc velká na to, abych se mu takhle bezbranně vzdala. Každý večer pro mě byl otazníkem, na který bych nejradši neodpověděla. Když se zhasla světla a zavřely dveře, když jsem si řekla, že půjdu spát, začala moje hlava dělat přesný opak toho, než jsem jí poručila. Začala naplno pouštět fantazii do míst, která jsem ani nevěděla, že by mohla existovat, a vymýšlela všechny ty věci, co mě děsily i za bílého světla.
A pak to zmizelo. Časem a věkem. Nezmizelo to úplně. Někdy noc miluju, nenasytitělně koukám do tý temnoty, jako by její klid a neuričtost pro mě byly nejvěrnějším spojencem. Ale i ti nejbližší nám někdy můžou ze zálohy vrazit nůž do zad. Udělat něco, co bysme nikdy nečekali. A to pak ležím, hodiny beze sna, uprostřed chamtivého nekonečna, co mě pohlcuje ze všech směrů. Tak zoufale prosím o spánek, až vím že nepřijde. Tak zoufale prosím o spánek, až vím, že až přijde, a s ním i všechny ty šíléné sny v mojí hlavě, budu se chtít probudit.
Ale další den? Světlo rozptýlí všechny stíny a zažene je jinam, k někomu jinému. A já dělám, jako by se nikdy nic nestalo. Vždyť tmě můžeme věřit. Nebo ne?
Lidé tak snadno zapomenou.

---

a vítr pohrává si něžně s mými vlasy
nechá je chvíli padat, chvíli zase létat
a vzduchem rozléhá se šepot jednohlasý
šepot co oznamuje -už je konec léta-

---

v místotnost plné knih zabíjíš chvíle
které bych chtěla žít jinde a jinak
naději skýtají jen stránky bílé
a světlo stopené v sklenici vína

utíkat před světem nemůžeš napořád
víš to moc dobře a nechceš to slyšet
a hledat v čítance ztracený klid a řád?
nejsou to tak trochu dětinské skrýše?

---

nevidět a neslyšet
hlasy poezie
ten kdo tohle zažívá
těžko říct, že žije

---

divné jsou odrazy v barokním zrcadle
co visí na stěně zámku v tvé kresbě
divné jsou odrazy barokních zrcadel
na zdi, když kolem jsou
tisíce
chapadel

Keeble
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama