sedmikrásky nevadnou

31. října 2016 v 20:34 | Keeble |  něco mezi tím
Vyřčený slova se ještě chvíli chvějou chladem před tím, než zamrznou.


Zase se setmělo, jako již tísíckrát před tím. A přesto, dneska jako by to bylo jiný.
Někdy se všechny zvuky a světla rozloží prostorem takovým způsobem, že nedokážeš věnovat pozornost okolí. Ale nedokážeš ani věnovat pozornost svejm myšlenkám. Díváš se neurčitým směrem, máš ten pohled, co lidi nazývaj prázdný, aniž by věděli, že je všechno, jen je prázdný.
Včera jsem psala o květinách, že se v tomhle světě musej přizůsobit-asimilovat. Ale taky mě napadlo, že se přeci musí asi milovat. Protože to nejčistší tady, to nemůže existovat bez lásky. Ne?
Zase se setmělo a já stála uprostřed polí. Na obzoru, v korunách stromů nedalekého lesa, ještě bojovaly o život poslední nachový paprsky světla. Vysedla jsem z autobusu a šla prostě domů. Ale bylo mi jinak, než když jsem tou cestou šla v opačným směru ráno.
Může si člověk připadat štastný, a v té samé chvíli, jako by ho uvnitř něco palčivě bolelo? Jistěže může...A je to zvláštní.
Jen sedíš, koukáš do tmy, kolem se míhají světla-domů, lamp, hvězd. Díváš se na ně, najednou vidíš jen takový neurčitý šmouhy, a čekáš, co se stane. Která část tvých pocitů dneska roztaví tu druhou. A na jak dlouho? Ospale mžouráš z okna, víš, že až vysedneš, budeš se hezky usmívat, protože to se přece sluší. Není to tak, že by ses usmívat nechtěl. Ale někdy to prostě neni nutný. Někdy člověku stačí, že se cítí tak jak se cítí, a nechce jediným způsobem měnit interkaci mezi sebou a nepředvídatelným okolím. Ačkoliv on sám je přeci jen o trochu nepředvídatějnější...
Někdy v tobě hezký věci vyvolaj hrozně sklíčenou náladu. Snad proto, že víš, že odteď jsou to jenom vzpomínky, a s každým nádechem budou zas o trochu dál. Máš chuť se schoulit do klubíčka, ale neuděláš to. Protože proto.
A když mám toho tolik co bych chtěla říct, přesně v tu chvíli nic z toho nejde napsat do slov a vět, a tak jen znovu koukám na to, co už jsem napsala. Včera jsem měla tolik slov. Ale co jsou ty včerejší oproti dnešním? Ta otázka zní hloupě, ne? Proč by ty včerejší měly být méněcenný? A to jde. Ta otázka je hloupá.
Ať začnu jakkoliv, stejně nakonec sklouznu k druhý osobě. Proč se tomu teda bránit?
To už je zase listopad, aha. Docela to uteklo, ten rok. Ale jen docela.
Podzim je ale fajn, mám ho ráda. Všude jsou barvy, a když nejsou, tak tam stejně jsou. To asi moc nedává smysl, ale jenom co se formy týče. Obsah všichni chápem, že ano.
Díváš se z okna, ty i všichni ty lidi okolo, co neusli. Díváš se z okna jedoucího vlaku, stejně jako se pak budeš dívat z okna jedoucího autobusu. Ale tam už budou okolo jen cizí lidi, a ty budeš sama, a bude ti trochu divně. Takže se díváš z okna toho vlaku, proudí jím dovnitř ledovej vzduch, ale tobě zima není. Chceš, aby ten vlak nikdy nedojel. Máš pro to spoustu důvodů. Protože je tam klid, protože je to tvoje představa pro útěk před světem, protože můžeš spát, a taky protože...protože proto. Jsou věci, který si nechceš připustit, ačkoliv sis je už dávno připustila. Není důvod proč si je nepřiznat, ale ty nejsi zvyklá přiznávat, že nad tebou mají moc jiní lidé než ty sama. Ne vnější. Tu má tolik lidí...všichni ti říkaj co máš dělat. Ale uvnitř, uvnitř ti nikdo nemohl říct co dělat, co si myslet. A pak bum, všechno je jinak. A všechno dobrovolně, ale přesto vlastně trochu ne. Bylo by zavádějcí říct že ti to vadí. Nedokážeš to pojmenovat pravym jménem? Utíkáš tak trochu před realitou. Ale ty to víš, a to stačí.
Tuš klouže po papíře, poměrně hladce, a po několika tazích se vytratí do prázdna. Je to tak uklidňující. Znovu a znovu psát, a je úplně jedno co. Jen sledovat, jak se ta barva vpíjí, jak slábne. Přirovnala bys to k tolika věcem, ale nakonec to nepřirovnáš k ničemu, protože by to byla škoda.
Vyndáš z kapsy lístek, kterej ti už k ničemu nebude. Lhostejně ho házíš do koše. Proč se nad tím taky pozastavovat?
A už je tma. Tak je to dobře, pomyslíš si.
Kdo? No, ty. Ty, kdo se na mě díváš každý ráno v zrcadle, trochu bez zájmu a trochu s opovržením, jindy zas vlídně a povzbudivě. Jak se ti zrovna zachce.
U každý druhý věty si říkáš -ta už bude poslední-. A je to horší než s pitím, protože já nikdy moc nevydržím. Ale psát, to vydržím sakra dlouho. A to není dobrý. Pro nikoho, kdo by na tenhle článek potom narazil v úmyslu ho číst. Poslední věta? Zase ne, nevadí.

---

hvězdný prach jsi rozhodila do vzduchu
hvězdný prach jak v nečekaném výbuchu
jen tak z dlouhé chvíle na ulici o půlnoci
a měla jsi vlastně trochu zvláštní pocit

---

vlasy jí vlály ve větru a možná se i smála
ale to už na tý fotce dávno nepoznáš
ležela neučitě dlouhou dobu v krabici
na půdě mezi ostatníma krásnýma fotkama
s nápisem "recyklovat"

---

trhat lístky sedmikrásky
v naději na "ano"
a pak čekat až se splní
tvoje tajný přání

trhat lístky sedmíkrásky
když jsme byli malí
trhat je a zapomenout
co jsme si to přáli

---

vlašťovka z papíru letěla při zemi
a její písmenka zdály se ztracený
a jedna vlašťovka, ta jaro nedělá
jen škoda, že v boji, při pádu zemřela

---

kolem dokola na obzoru
nachází se bezesporu
slunce

Keeble
 


Komentáře

1 JB JB | 31. října 2016 v 22:23 | Reagovat

Teď mi zase přišlo, že píšeme o tom podobným, ale já vážně nekopíruju! Mám rád ty dlouhý odstavce. A druhej pokus? Chtěl jsem, aby se mi zobrazoval novej článek v emailu, na to je funkce, ale teď to stejně nefunguje. Nevadí. Piš prostě každej den :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama