bezdůvodně, proto

29. října 2016 v 20:23 | Keeble |  něco mezi tím
xxx


Mluvit do ticha mi nevadí. Hlavně, že mluvím. Tak dlouho, dokud mám co říct, a když už nemám, pak ještě několik hodin.
Ono ticho je hrozně uklidňující. Balzám na duši, mohlo by se říct. Ale mě se na něm něco nelíbí. Je to přeci naprostá báze všeho. Prvotní stádium hudby, jistě, ale stejně tak prvotní stádium křiku. A nikdy nevíš, kterým směrem se řeka ubere.
A tak všechno ticho vyplňuju hudbou. A když nemůžu najít žádnou hudbu, která by mi ladila k náladě, pak vím, že to není dobře. Pak totiž musí být ticho, a když je ticho, rozpoutá se ve mě neklid. Uvnitř mojí hlavy se spustí zmatek vyvolaný tisíci hlasů, které mají za cíl jediné-naplnit tu neutuchající prázdnotu. Ale i když křičí ty hlasy, ten nespočet hlasů na různých frekvencích, stejně vím, že tu to ticho je. Ne venku, ale uvnitř.
A vítr, ten je taky fajn. Už jsem mluvila o dešti a o tmě, jistě, o dvou z mých námětů na verše, o dvou mých můzách, o dvou stranách svýho vnímání a myšlenek. Všechno je to vlastně to samé, přelévá se to z jednoho do druhého, tak úzce spolu souvisí, až nerozeznáš, kde končí jedno a kde začíná druhé. Co ti to připomíná?
Vítr je vlastně ztělesnění ticha. Je jedno, že křičí, že šustí v korunách stromů, ševelí po hladině řeky, otírá se o obzor a hýbe sférami mraků. Je stejně tak prázdný a neutišitelný, vzbuzuje určitý pocit zoufalství, nikde nezačíná a nikde nekončí, nesmrtelnost. A nesmrtelnost, to je bezútěšný úděl. Mít na starosti celý život, to už je výzva. Ale mít celý život jako nekonečno? To je trest, není? A když cítíš, jak kolem tebe vítr jednolitě proplouvá, opět, opět neurčíš kde začíná, kde končí, tak cítíš ten závan. Cítíš všechna ta místa, kde už byl, a všechny ty časy, ze kterých teď přišel právě k tobě. Jaký k tomu má asi důvod?
A už zase stojíš u okna a díváš se ven. A už zase se díváš sama na sebe jako na někoho cizího. Obraz svojí bytosti v hlavě jako film, co je ti cizí. Tak proto? "Ty"?
Tóny se rozléhají prázdnou místností, odrážejí se od stěn rychleji než to stíháš vnímat, rychleji než si dokážeš představit. Mate tě to, všechno v týhle neidentifikovatelný krychli, chtěla bys spát.
Nejistě se díváš na hodiny. Je to moc nebo málo? Moc na to, kolik bys toho chtěla stihnout, moc na to, že jsi sotva otevřela oči. Ale moc málo, abys mohla upadnout únavou. A ať je kolik chce, vždycky je to špatný čas na to, abys mezi těma čtyřma bílejma zdma byla sama.
A tak zase koukáš mezi ty černobílý řádky, hledáš tam něco, co v životě nenacházíš. Těžko říct, co by to mohlo být. Ale cítíš, že tady je to přeci jen o trošku blíž, než kdekoliv jinde.

---

rozplyne se mezi květy třešní vprostřed máje
vzpomínka, jíž milovalas, vymazat chceš nyní
vymazat chceš zcela, jenom hvězdy vyjímaje
už nechceš být minulosti pouhou otrokyní

---

zežloutlé podzimní listí na ulici
leží, a pomalu vítr je zvedá
bláhový, kdo mezi nimi si hledá
munici

pobledlé listí zapadalo sněhem
leží, ač vítr už dávno spí
podzimní barvy, jsi nezvěstný.
leden

---

protože slunce je zase níž
protože ztrácíš se v davu
tak proto postavíš tlustou mříž
okolo, nad svojí hlavu

protože den dávno pominul
protože lidé šli domů

ty sedíš v korunách stromů

---

ozvěny ze všech stran
hradbami obehnán
volají na tebe
tak už pojď do nebe

Keeble
 


Komentáře

1 May May | Web | 30. října 2016 v 7:50 | Reagovat

Nevim proč, ale zní mi to jako milej článek, i když ani moc nevím o čem je. Stejně jako ten předchozí.

https://www.youtube.com/watch?v=ePoSILQJeOg neni to zrovna veselá písnička, ale třeba se ti bude líbit. Přijde mi že se na místní náladu docela hodí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama