kontrasty zhasnutých vět

4. září 2016 v 21:53 | Keeble |  něco mezi tím
utekla jsem realitě
utekla jsem z její sítě
utekla jsem mezi pole
mezi pole, prázdné, holé...

---

jsme vlastně jenom masky

nejenom ženy
co se ráno co ráno stávají
plátny pro kresby malířů

jsme masky
neboť skrýváme
svou pravou tvář
a poslušně zapadáme a dodržujeme
své společenské role

tak ukaž -svou pravou tvář-
pokud ji vůbec máš



světlo se otírá o můj dech
co jen mu mám říct o lidech?

světlo se otírá o můj dech
světlo se otírá o dech všech
nechám ho bloudit po svých rtech
až najednou vyklouzne tichý vzdech

---

hroby plné vlhké hlíny
a z nich vzlíná šepot líný

hroby plné mrtvých těl
každý šeptá co by chtěl

---

slova jsou blyštivé pozlátko
které můžeš žmoulat v ruce
když se ti bude chtít

trpytí se zlatě a trochu červeně
tak jako zbytky z mikulášské nadílky
kterou jsi snědl už první večer

---

dohořel knot i té poslední svíčky
zlomil se tak jako znavené špičky
jedné z baletek v národním divadle

Keeble


---

P.S.

Věci kolem tebe plujou svým způsobem nezůčastněně, a ty sotva vnímáš kdy odejdou a přijdou. Všechno se slévá do jednoho časového pásma, které ale někdo rozstříhal na malý kousky, pomíchal, a pak projistotu spálil, a ten prach roznesl do ulic starých antických měst.
Básničky jsou fajn, ale občas člověka chytne taková divná nálada, nálada se kterou nechce seznámit svý okolí, ale zároveň nestačí, když mluví sám k sobě. Každej je pořád jenom křehkej člověk, ať se tváří jakkoliv. Malá měkká duše, která čeká na zpracování a vnímá každý podnět, nechá se hňést jako modelína. Takové jsou děti. Ale my, co už si neřikáme děti, si myslíme, že jsme něco víc. Že snad nikdo jiný než my nemá právo tvarovat tu naší bázlivou dušičku?
Občas mi nestačí psát a tvářit se jako básnisník, nebo se smát a hrát svou roli bezmezného optimisty, naslouchat smutkům druhých a sama se tvářit šťastně. Protože uvnitř mám stejně měkký kus nehmatatelné bytosti jako kdokoliv jiný. Protože i já se někdy zděsím když se prokousávám sítěmi svého nitra. Protože i já jsem přece jen člověk, chápete? Ne, nechápou to. Zdá se, že oni ne. A vy?...
Celej den piju vodu. Z takový krásně řezaný půllitrový sklenice, a jakmile je prázdná, zase jí naliju. Pro takovej ten lživej pocit, že něco dělám pro svý tělo. Celej den něco dělám. Pro takovej ten lživej pocit, že dělám něco pro sebe samou.
Děsí mě, co jsem včera řekla, co jsem zjistila. Proč jenom? Chci být normální. Chci nezažít ty pocity co mám, ten pocit co jsem měla včera, když jsem to opakovala dokola a dokola, když jsem to napsala a tvářila se, že to vlastně není pravda. Není?
Nevěřím všem těch výmluvám, kterýma jsem se ospravedlnila. Nevěřím sama sobě, nevěřím věčnosti, nevěřím lásce. Jen mi, prosímvás, řekněte, čemu mám v tomhle životě věřit? V tom minulém, vždyť to už je jedno. A ten budoucí teprve přijde, nač se tím trápit teď. Ale život co žiju, je to jediný, čím si můžu být jistá.
Nesmím přemýšlet, o včerejšku, ani o minulym roku, ani o ničem jinym. Nemá to řešení. Aspoň ne teď.
Ráda sedim u okna a dívám se ven.
A ráda mluvím v náznacích, protože se bojím říct pravdu. Ale tady, tady už nemám co tajit, a ani co ztratit.
Proudí mnou nutkání teď všechno říct, úplně všechno o sobě, od první do poslední chvíle. Ale neudělám to. Neptejte se proč, protože bych nedokázala odpovědět.
Když čtu všechny ty básně, ty povídky nebo vylejvárny citů, je jedno kde, jestli tady na netu, nebo v knížkách, nebo v záhybech písniček, nebo ve zprávách od lidí, co si taky potřebujou postěžovat. Všichni píšou, jaká je láska, a jak jí zároveň nedokážou popsat. Že jsi z ní úplně mimo, že pro ní uděláš první poslední, a jaká už vážně nevím, jaký sladký kecy. Přijdu si necitlivá. Přijdu si moc racionální, a úplně ve stejnou chvíli moc iracionální. Přijde mi, za celý ty léta, co už bloudim po tomhle geoidu. Přijde mi, že neumím milovat.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama