sypaný čaj, sypané city

1. srpna 2016 v 13:39 | Keeble |  verše
kam má člověk vysypat své city
gram po gramu
kam jinam než sem
pod rouškou anonymity
kde lidé
znají jenom tvoji duši?


obklopuje tě tma
lezavé ticho a chlad
neutišitelný hlad
po troše lidské empatie

---

znám ten pocit
když chci lidem něco říct

něco ze svýho života
co mě poznamenalo
a nedokážu to držet v sobě

ale bojím se
že mě budou soudit
že mě zavrhnou
že mě nepochopí

může se to stát i tady?
ptám se

jistěže může
lidi jsou lidi
a to že tě nevidí
na věci nic nemění

a pak mě napadne
že nemám co ztratit

jeden článek nezmění
dvě tři osoby
které čtou tuhle
skládku citů

a že se to nebude líbit
náhodnému poutníku?
to mi přeci
může být jedno...




jsem nestabilní člověk
snad jako motýl
člověk co se nevyzná sám v sobě
a psaní
byť jen nesourodých volných veršů
mi pomáhá
utřídit si uvnitř
aspoň něco málo

člověk co neví co chce
ale moc dobře ví co nechce
a snad vlivem toho všeho
vám teď můžu sepsat
pár řádků
o lidech
co se podobali jiným
co se mi zrcadlili do duše
a možná
mě i trochu změnili

mohla bych psát věty
jako to bývá normální
a snad by pak délka
tohodle neidentifikovatelnýho něčeho
nebyla taková
a vím že tohle
vlastně není poezie
ale není to ani próza
-tak právě proto-
...

už je to rok
co se mi zjevila před očima
popelavý anděl
havraní vlasy a temné oči
tanečnice

uchvátila mě
byla jediným bodem
kolem kterého
jsem soustředila svojí existenci

byla jsem tak zmatená
nikdy dřív se mi to nestalo
ptáte se co?
no přeci
že by mou duši a snad i mé srdce
oslovila žena

hltala jsem očima
každý pohyb
který se snažila
mě a ten zbylý dav
naučit

byla krásná
a byla chladná
odtažitá
a jakoby cizí
jediné co mi kdy věnovala
byl pohled
a slova?
snad ani to ne

snad pro ten nezájem
s jakým mě brala na vědomí
jsem její obrazy
brzy ztratila z mysli

vytratila se
a já snad i zapomněla

minul rok
a přišlo to zas
další letní tanec
s ním i ty

bylas jí tak podobná
ne snad vzhledem
ale očima
labutím tancem a očima
v nichž jsem se topila

bylas jako ona
ale ne tak chladná
ne tak odtažitá
ne tak cizí

celou tu dobu
i celý ten rok
jsem si byla plně vědoma
rozdílem mezi možnou realitou
a mezi platonickým sněním

a taky jsem věděla
že bych neměla
a svíral mě ledový strach
proč nedokážu
v myšlenkých
být projednou věrná

prolétla mi hlavou šílená myšlenka
když už jsem byla přesvědčená
že pomyslný řetězec
je u konce
a nenajdu jinýho
s kterým bych chtěla být
přišla žena
není to ironie?
ale to
jsem možná ani nechtěla říct

mám to všechno znova
a znova před očima
tvý dlouhý černý vlasy
nepoddajný a vlnitý
jak moře v noci
tvoje neuvěřitelný oči
temný jako noc
s rámcem řas
a nenápadných stínů
světla a barev

a když jsi začala tančit
kopírovala těsnopis emocí hudby
zastavil se mi dech

nezapomenu ty doteky
které v sobě nesly pouze
pomoc a přátelství
pocit když jsem visela ve vzduchu
a jediný co mi bránilo v pádu
bylo tvý tělo a důvěra

letmé a matné rozhovory
záchvěvy pochopení

tolik tváří jedné duše

nebylo mi ale přáno
dýchat s tebou stejný vzduch
ještě o chvíli dýl

dala jsi mi pocity
který jsem dřív neznala
propůjčila si mému tanci
emoce
které neměl nikdy dřív
všechno kolem
bylo tak osvobozující
od kruté reality
když jsi byla kolem

minul týden
letmý čas jako závan
něčeho nezachytitelného

svíral se ve mě
jakýsi pocit a strach
a bezmezné vědomí
že navzdory všech naivním nadějím
tě už neuvidím
a pokud snad ano
už to nebude takový

odlepovala jsem pásky
a stáčela černé a růžové
pruhy baletizolu
do těžkých rolí
které se odnášely tmavenýma dveřma
byl to ten baletizol
na kterým jsem protančila hodiny a dny
s vidinou tvojí siluety
a zůstaly na něm ležet
a zůstaly tam zabalený
štřípky mých citů

všichni odcházeli
seděla jsem na zídce
před starou červenou halou
odkud zmizelo vše
co mi připomnínalo minulé dny

všichni odcházeli
a já věděla
že za chvíli odejdeš i ty

odnesla sis do auta kufr
mělas tmavený brýle
svítilo slunce
nebo jsi nechtěla
abych naposledy spatřila ty jedinečný oči?

i přes ty černý skla
jsem na sobě cítila pohled
uhla jsem

a pak jsi se otočila
a bez jediného dalšího pohledu
jsi kráčela tou dlouhou rovnou ulicí
která mi dala možnost
tě další minuty nehnutě sledovat
jak pomalu mizíš
až jsem tě úplně
ztratila z očí

nevím co to bylo
a vím že to všechno
pořád cítím příliš živě
snad jsem tě i milovala
ano
svým způsobem ano

nemůžu říct všechno
ani minulost
ani okolnosti které mě vedly
ke všemu co jsem dělala
ani veškerou přítomnost
ani co bude

už tak jsem asi řekla příliš

myslete si o mě cokoli
suďte mě zavrhněte mě
nebo se mnou souciťte
prostě je mi to jedno
třeba mě odhalte
a vykřičte mojí duši světu

přiznávám se
mám strach
mám strach otevřít se lidem
a mám strach z jejich reakce
ale pravda je
že tohle jsem nepsala pro ostatní
protože žádná slova
by tohle všechno nezachytila
a věrně čtenáři nepopsala

píšu to pro sebe
aby mi náznaky slov a vět
znovu a znovu připomínaly realitu
protože jsem svým způsobem psychický masochista
připomínám si momenty
které mě zabolely

tečka, ticho
ozvěny neznáma
...

Keeble
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama