Popelavá křídla

1. června 2016 v 11:41 | Keeble |  verše
Úvod je tečka za výdechem

náš vesmír je pro život
místo trochu zvláštní
plné podvodů a zrad
pocitů i vášní.

někdy je mi truchlivo
kampak všichni jdeme
do nicoty rozjímat
preč nic nesvedeme

ticho, pusto, na zdivo
klepou prsty světa
vytrácí se do prázdna
temná silueta

Mé srdce bilo
a v krku
se usídlilo
bezedné sucho.

Uprostřed veškeré
temné vody
trpěla jsem
pouští.

Stojí za jedinou
bláznivou chvíli
všechen ten
strach z následků?

Otázka
kterou si kladu
po celé dlouhé noci
po celý dlouhý život.

Však duše
mladýho člověka
chce žít
a křící ano.

luna se vytrácela v hladině
hvězdy se rozplývaly do mraků
mé tělo splynulo s krajinou
má duše splynula s nocí
veškerá má touha
se rozpustila jako sůl

sny mi spálily křídla
bolestně padla jsem do polí
zrazen buď ten kdo mi řekl
že pád z nebe tě nebolí
bolí tě, bolí tě v duši
když vzpomeneš
na nebe, na to, co říkáš...

kdo jsi
a co tu chceš?
myšlenko
všetečná

jsem tu
a ty mě chceš
myšlenko
bezděčná

jsem ty
jsi já
a naše řeč
v myšlenkách
zbytečná

Keeble


 


Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 1. června 2016 v 13:45 | Reagovat

Zas jsi ožila, Popelko? :)

2 Lady de Vampire Victoria Lady de Vampire Victoria | Web | 2. června 2016 v 17:58 | Reagovat

Nádherně napsáno. Spřátelíš?

3 I r i s I r i s | Web | 2. června 2016 v 20:12 | Reagovat

Těší mě, že někdo dneska ještě píše vázaným veršem, navíc tak skvělým a kouzelným vázaným veršem.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama