Hvězdy

20. dubna 2016 v 19:23 | Keeble |  něco mezi tím
Ano, ano. Vím. Zmizet bez ohlášení, zakřičet a zas si žít za zástěnou. To je můj styl.
Pořád píšu. Ale ne tolik, jak bych chtěla. Čas mě tíží a rutina každodenního dne ničí, cítím tu nutnost se podřídit, převahu světa nade mnou. Škola? Co je to. Ústav pro duševně choré, co nedokáží svůj talent rozvíjet sami? Dost už toho. Nechci nikoho urazit a nechci litovat sama sebe. Oboje těď dělám a obojeho se hrozím.

O čem mám mluvit, co mám říkat. Jak se mám tvářit, jak mám skládat slova. Proč to, co mi bývalo vlastní, bolí mě těd a drásá, že nepoznávám. Jak k vám mám mluvit. Kdo jste. Kam jste se poděli, a hlavně, kam jsem se poděla já? Jeden otazníky za miliony vět. Rozumíte mým slovům? Ty a ty, a co ty? Určitě ne. Říkáte si, to je blázen. Potřebuji ventilovat své monology. Nesuďte mě, ač si to zasloužím. Dívejte se na mě skrz prsty, to stačí. Jen se tvařte, že tu jste. Dejte mi ten pocit že nekřičím do tmy a nedívám se do ticha, prosím. A nebo raději ne.

Nevím co to vlastně dělám. Koho tohle zajímá? Mě. Jo, dělám to pro sebe. Pro ten pocit. Nikdy se toho nevzdám. Té nádherné roušky anonymity. Jediné chvíle, kdy se nebojím lidí. Kdy se nebojím jejich názorů a slov. Odkdy je pro mě názor druhých tak důležitý? Snad od té doby, kdy jsem pochopila, že kromě mě už jsou tu jen oni, ostatní? Kdoví. Mlč, myšlenko, tiše, ústa. Mnoho jsem již řekla, co nedává smysl ani mě samé. Proč vám by mělo? A proč k vám vlastně mluvím...vždyť je to divné. Mluvím k vám, o sobě a o všem co ani sama sobě neříkám, oslovuji vás jako dávné přátele a hle! Nevím kdo jste. Má slova jsou prázdná, že? Asi opravdu ano. Inu, proč by nemohla být.

ruměnec ve tváří
tichounce mizí
sbohem ty hvězdáří
už jsme si cizí

květiny ve vlasech
pomalu vadnou
zasměj se naposled
ruku máš chladnou

mrazení za krkem
jistě se vrací
a s ním i nový den
kontury ztrácí

řekni mi naposled
copak tě tíží
ledový je tvůj dech
ke hvězdám vzhlížíš

jsi stále tak cizí
jak planety sobě
a znovu mizí
jak já zmizím tobě

Tak ráda se vzdávám téhle minulosti. Nechtěla bych se vrátit zpátky. Nechybí mi nic z toho. Jenom vzpomínky jsou příliš krásné. Zabarvené citem. To, co člověk tak nesnášel, se najednou zdá nitěrné, a drobné radosti se zvětší. Proto, proto jsou ty vzpomínky tak krásné. Ale zpět? Už ne.

i když je krásná, minulost bolí
leží ti na prsou a zrychlěně dýchá.
oči s kapkama a trochou soli.
ústa zračí, mysl, smích a
radost, smutek...

obrazy plynou, jsou nástroji času
pouhé iluze co ztrácíme.
neber mi tu bolest vnitřního hlasu.
co všechno zračí mé
verše, slova...

chybí mi to všechno, co není
dobře vím že už nebude.
zbytky jednoho marného snění.
ptám se ticha zda to jde
dopředu, zpátky...

Nekřič tak, říkám si.
Nerada bych vytvořila chybnou iluzi. O smutku se dobře mluví, štěstí naopak žijeme. A druzí vědí pak jen to první.
Jsem šťastná. Opravdově. Citím, že žiju. A cítim, že jednou budí žít i tak jak chcí.
Každý paprsek světla mi dodává energii, a...
K čemu to? Dost bylo slov. Ticho léčí. Budiž tedy ticho.

S výkříkem do ticha,
zase vám utíkám.
Keeble
 


Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 8. května 2016 v 22:36 | Reagovat

Hmatám světlo. :)

2 Lady de Vampire Victoria Lady de Vampire Victoria | Web | 2. června 2016 v 17:59 | Reagovat

Krásné

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama