Záměna v zrcadlo

8. února 2015 v 20:17 | Keeble |  verše
Přibližně ještě před 15-ti minutami jsem vám dnes plánovala ukázat, jak jsem tvořila dadaistickou básničku podle jednoho milého návodu. Když jsem zapínala počítač, v hlavě mi začala znít nějaká melodie. A než jsem se nadála, byla tu básnička. Takže se omlouvám, že jsem vám to prozradila předem, ale dadaistická básnička bude až zítra, a dnes uvidíte básničku méně nesmyslnou.

Nebe je modré,
ale neline se z nebes zlatá záře,
a kolem mě se tiše smějí tváře.
Skrývám svůj údiv,
nejlépe jak umím.
Oni neví,
čemu na tom nerozumím.
Já jenom civím,
zírám,
čumím,
jako vejral,
protože na nebi není slunce,
ale šedý kousek sejra.


Je to měsíc,
to, co na mě ve dne civí?
Je to snad sova,
to, co tady houká?
Co se to stalo,
se světem?
Stačí málo,
a z noci bude den,
a ze dne noc,
nechybí moc.
Nebe je černé,
na něm slunce svítí.
Jen hvězdy jsou věrné,
kolem všude jsou jak kvítí,
na té vesmírné trávě,
a teď, teď právě,
zase koukám jak blázen,
kam se noci ztrácí,
chci se vrátit zase na zem,
tam,
kde ve dne zpívaj ptáci.
Nebe se skrylo.
Nad hlavou siluety,
tvoří nové světy,
neb klenba i s nebesy,
odráží teď lesy,
i sníh,
bílo co napadlo,
nebe je zrcadlo.
A tak nyní,
není sluce,
není měsíc.
Jen světlo denní,
střídá tmu,
a bdění,
spánek.
Kam zmizely středy,
na našem nebi,
kampak se skryly?

Keeble
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama