Na dně vakua

12. února 2015 v 19:26 | Keeble
Když jsem otevřela oči, abych se podívala pod sebe, uviděla jsem ty stejné bodce, jenomže jejich ostré hrany a špice byly hladké jako sklo. Opatrně jsem se jednoho dotkla a ruka neporušeně sklouzla bříšky prstů po kluzkém povrchu. Přesto jsem si od těch kamenů projistotu zachovala odstup a to, jak se s každým mým pohybem vpřed oblily víc a víc, jsem sledovala z bezpečné vzdálenosti. A pak jsem doplula do samého středu jezera. Voda byla úplně všude kolem mě. Přestala jsem plavat, ale ani jsem se nehla, neklesala jsem. Po bahně a sinicích nebylo ani památky. Všude kolem mě byla temně modrá bíle světélkující voda. Nade mnou, pode mnou, vedle mě. Bylo to to nekonečno, kterého jsem se celý život bála. Ta nicota. Chtěla jsem řvát a křičet, utéct, ale všechny pohyby byly marné, všude bylo to stejné nic.


Tak dlouho jsem plavala tam i onam, až mi došly síly. Jen díky žlutému kotouči jsem znala směr, kde byla hladina, už jsem však nezkoušela tam doplavat, protože ať jsem se snažila sebevíc, slunce bylo pořád stejně daleko. Ležela jsem ve vakuu vody a vypouštěla barevné bublinky vzduchu. Každá odešla jiným směrem, nic se neřídilo zákony přirody a spousta bublin zůstala stát pode mnou nebo se válela vedle mě. Z nudy jsem je začala polykat a doufala, že vzduch mě nadlehčí a vylétnu. Mělo mě napadnout, že když bubliny nelétají k hladině, nepoletím tam ani já. Za chvíli jsem ucítila, jak kolem mě proudí voda a nyní už rudý kotouč zapadajícího slunce se vzdaloval. Večer na suché zemi mi byl najednou tak cizí...

Něco mě vytrhlo z myšlenek. Ale co? Byla jsem tak otupělá, že jsem to nedokázala poznat. Až když jsem pohnula nohama, došlo mi, že sedím. Sedím? Sedím! Sedím na dně jezera! V první chvíli jsem se začala radovat, že už nejsem v tom nekonečnu, ale pak mi to došlo. Došlo mi to. A bylo to horší než ty nejhorší sny: Bublinky vzduchu se ve mě usídlily a stáhly mě dolů. Takovou silou, která je akorát potřeba k tomu, aby fungovala jako gravitace. Dno toho zatraceného jezera bylo teď mojí zemí a já po tom všem pochopila, že jsem tu uvězněná. Nemůžu nad hladinu a nikdy v tom nekonečnu nenajdu břehů. Alespoň že už je tu něco jiného než voda, napadlo mě. Kéž bych v tu chvíli věděla, že jsem se dostala z deště pod okap.

Keeble
 


Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 13. února 2015 v 2:09 | Reagovat

Vakuově jsi nás naladila. Křičet se někdy nevyplácí. Je lepší si sednout k mašince a nechat ji jezdit po kolejich. Odteče z tebe napětí.

Jinak bych nerad seděl na dně jezera... dýl než minutku. Pak bych asi zmodral. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama