Květiny na západě

14. února 2015 v 20:09 | Keeble
Chvíli jsem seděla a snažila se s tím vyrovnat, nějak to zpracovat a pochopit. Ale moje mysl, která se vždy spoléhala na matematiku a fyziku, které vám vše předpověděděly s jistotou nebo alespoň pravděpodobností, to zkrátka pochopit nedokázala a odmítala. Přišla jsem si jako v nějaké hodně zvrhlé podobě kvantové teorie, kde nemáte už ani tu pravděpodobnost. Ale i takhle popletená hlava mi dokázala říct, že když tady budu sedět na zahnědlém hrubém písku, tak se nic nevyřeší. Zvedla jsem se a opatrně se rozhlédla. Všechny cesty se mi zdály stejně zbytečné, ale vydala jsem se tudy, kudy zapadalo to rudé slunce: na západ. Se zájmem jsem zvedla hlavu, ale obloha byla tak daleko, že už nebyla vidět. Jedinou oblohou tu byly hektolitry vody. Povzdechla jsem si a překvapilo mě, že slyším svůj hlas. Provázelo ho sice bublání a žbluňkání a lokla jsem si přitom vody, ale mluvila jsem. Alespoň něco mi tady v tom ničem pozvedlo náladu, pomyslela jsem si a vydala se na západ.


Přišlo mi, že jdu už celou věčnost. Nohy se mi pletly jedna přes druhou a ve vodě se chodilo hůř než na suché zemi. Mé milované zemi. Podle toho kousku, který jsem tu viděla, se mi dno toho jezera jevilo mrtvé a pusté, jako poušť, až na to, že na poušti nebývá voda. Alespoň že mi nehrozí žízeň, suše jsem se zasmála svojí bezvýchodné situaci. A na první obrysy kamenů daleko na západě jsem narazila v tu chvíli, kdy už mi nohy definitivně vypověděly službu a já se svalila na to sypké dno. Kdoví, jestli to byl opravdu západ, protože jsem neměla nic, podle čeho bych se orientovala. Ani svoje stopy, protože různé podvodní proudy je hned ve chvíli, kdy vznikly, zase zahladily. Modlila jsem se, aby ty temné stíny přede mnou nebyly jen vidinou, něčím, co jsem viděla jsem proto, že jsem hrozně chtěla. Nebylo mi ale přáno to zjistit ještě dneska a tak jsem usnula hned poté, co mi to moje bojující mysl dovolila.

Probudila jsem se. Jenže jsem vůbec netušila, jak dlouho jsem vlastně spala. Tady pod vodou nebylo nic jako den a noc. Spánek mě ale nabyl novou energií a tak mi netrvalo dlouho dojít ke kamenům. Srdce mi poskočilo radostí, když jsem zjistila, že tam opravdu jsou. Nevím, co jsem si slibovala od té šedé hmoty, ale byla to změna a to bylo hlavní. Každý kamen byl trochu jiný a já se kochala tou rozlišností jako v galerii a hladově jsem hltala všechno, co nebylo nekonečně stejné a nikdy v životě jsem neviděla hromadu balvanů tak ráda jako teď. Některé byly dokonce porostlé rostlinami. Byly krásné, kvetly bílými květy a měly zelené stonky, ale můj žaludek se začal ozývat a já jsem potupně všechny ty květiny snědla a schroustala jako králík. Kdyby se daly jíst kameny, snědla bych i ty, nedbaje na to, jak jsou krásné. Shluk kamenů čítal asi 30 objektů poválených na třech metrech čtverečních a byl to zoufale malý ostrůvek, přesto jsem doufala, že by zde mohlo něco žít. Marně. Nikde nebyla ani rybka. Ve vodě byly ty kameny mnohem lehčí, a tak jsem z nich pro svůj dobrý pocit udělala kruh, který ale spíš připomínal elipsu, a do jeho středu jsem si sedla a přemýšlela.

Keeble
 


Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 16. února 2015 v 19:53 | Reagovat

Rád koukám na balvany, ať už jsou prorostlé kytkami nebo mechem. Sedat do vody se nedoporučuje, nastydneš se - a nebo taky ne a vymyslíš něco, co si budeš moci dlouho připomínat. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama