Jezero

10. února 2015 v 20:07 | Keeble
Včera, snad jen pár chvil před tím, než jsem zavřela víčka, mě napadl zvláštní námět na krátký příběh. Hned co jsem ráno vstala, jsem si tedy vzala tužku a papír a začala psát. Příběh se ale trochu protáhl a připadala jsem několik prvků...no zkrátka, protože nechci vydávat dvoukilometrové články, tak jsem ho rozpočítala do 5-ti částí. Měl to být jen jeden krátký článek. Asi se vážně nikdy nenaučím psát krátké slohy, ačkoliv mi čestinářka pořád dokola opakuje, že psát krátce a výstižně je velké umění.

Bylo horké léto, když jsem se procházela kolem chladného jezera ze všech stran obklopeného lesem. Tetelící se vzduch byl neodbytný a já zatoužila skrýt se na chvíli do té chladivé vody. Pomalu jsem sešla ke břehu. Byla to tak pochybná zem, že se člověk bál na ni stoupnout, aby nezapadl. Snad jen zelené trsy trávy budily jakousi důvěru v pevnost toho lepkavého bahna. Voda se najednou nezdála tak lákavá jak před chvílí. Přesto jsem bosýma nohama došlápla na ten hnědý sulc. Opatrně jsem přenesla váhu, ale noha se nepropadla ani o milimetr. Vydechla jsem úlevou a s klidem přesunula i druhou nohu. Jeden opatrný krok střídal druhý, až jsem u kotníků ucítila studený dotek špinavé vody.
Byla celá zelená a plavala v ní snítka a různá veteš. Také ale byla studená a to mi v tu chvíli stačilo. Čím hlouběji jsem šla, tím rosolovitější bylo to bláto. Když jsem v jednu chvíli zapadla do půlky lýtka, měla jsem chuť vyskočit a vyběhnout z toho kalného jezera. Namísto toho jsem nohu vyprostila a zůstala stát na místě. Vlasy jsem měla úplně horké, jak mi na ně pražilo slunce a tak jsem se neochotně ponořila celá do toho zelenohnědého tekutého něčeho.


Představa, že se mi ta voda dostane do očí, mě děsila, něco mě ale nutilo je otevřít. Tak jsem je otevřela. Neviděla jsem nic, byla tam jen našedlá tma. Ale v očích mě nepálilo, tak jsem vyplula od břehu. Malými tempy jsem rozrážela vodu a pomalu jsem začínala v té tmě vidět ještě tmavší obrysy. Míhaly se kolem mě a zůstávaly nehybně na dně. Chtěla jsem vyplout na hladinu, abych se nadechla, ale moje plíce se nedovolávaly vzduchu. Vypouštěla jsem z úst bublinky vzduchu, ale zaboha jsem nevěděla, odkud jsem ten vzduch brala. Nechala jsme to být a začala se soustředit na obrysy kolem mě. Byly čím dál zřetelnější a ty balvany-předpokládala jsem, že jsou to balvany-byly každou chvílí menší a menší. Snad bych měla říst hlouběji?
Matně jsem si uvědomovala, že voda už není tak kalná a lehce vidím skrz ni. Bylo to nejspíš tím, že bahnité dno bylo dál a dál...a dál. Dno bylo tak hluboko! Zděsila jsem se. Jezero vůbec nevypadalo, že je tak hluboké. Vzala ale tu myšlenku jako prostý fakt a zkoumavě si prohlížela to, co bylo kolem mě. Ryb už tu nebylo tolik, vlastně skoro zmizely. Na jednom místě začalo dno zase stoupat, ale tušila jsem, že ještě nejsem ani ve středu jezera, natož na protějším břehu. Dno bylo najednou naopak hrozně blízko a trčely z něj kameny ostré jako nože. Chtěla jsem plavat výš, uniknout těm spárům co by mě roztrhaly na krvavé cucky jen co bych se jich dotkla, ale nešlo to. Chtěla jsem plavat pomalu a opatrně, ale tím bych zase klesala. Musela jsem rychle plácat rukama jak při epileptickém záchvatu a doufat, že se všem těm ostnům vyhnu. Raději jsem zavřela oči a jen se soustředila na tempa, která pro mě znamenala přežití.

Keeble
 


Komentáře

1 S. S. | 11. února 2015 v 22:32 | Reagovat

Příběh jsem četla se zatajenym dechem. Je to vážně skvělý, doufam, že brzy bude pokračování :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama