Tůně slunečního svitu

20. prosince 2014 v 11:13 | Keeble |  věty
Sedím naproti oknu v časném ránu, pár desítek minut po východu slunce. Nebe už není červené, ale září teple žlutou barvou a nic kolem se netváří jako 20. prosinec. Má dvě střešní okna se dívají přímo vstříc tomu žlutému kotouči, ale na mě dopadají jen slabé, studící pruhy světla. Okna jsou zatažená a žaluziemi proniká jen tolik svitu, aby v místnosti bylo vidět, ale ani o kapku víc. Fanscinovaně těkám očima. Ten pohled už se mi naskytuje podesáté, podvacáte, ba i potřicáté od té doby, co stojím na nohou, ale nikdy ve mě nepřestane proubouzet tu hypnotickou potřebu to sledovat do té doby, než to zmizí. Paprsky světla se ohybají podél věcí, jenž jim stojí v cestě, a vlní se jako rozvířená hladina. Jiné žlutě zářící pruhy se jak nenarušené přímky táhnou až k protější zdi a tam ve stejně rovné a dokonalé trajektorii pokračují vzhůru po zdi. Světelné nitky protkávají malá kolečka, jako tůňky mezi řekami, neboť každou škvírou mezi žaluziemi může světlo proniknout. Jezírko záře se nachází vlevo a hned za vpravo, na chvíli zmizí a pak za oknem odlétne list a ono se zas objeví na bílé zdi. Paprsky jsou čím dál tenčí a kratší a po pár chvílích se jeden po druhém vytrácí a slunce stoupá k poledni. Když poslední říčka i se svou poslední tůňkou zmizí, můžu teprve, s pocitem vězne propuštěného ze svírajících pout, odejít.
 


Komentáře

1 Elis Elis | Web | 21. prosince 2014 v 6:18 | Reagovat

Je to inspirující název "Tůně slunečního svitu" a umíš krásně popsat cestu slunečních paprsků svým pokojem a všechny pocity, je to úžasně napsané...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama