Rýmy spící navěky

7. května 2014 v 19:11 | Keeble |  verše
Při šumění listí,
zachvějí se keře,
až to znovu zjistím,
pozamykám dvěře,
a zotvírám okna,
ať mi vlaje lokna,
přeleželá z noci,
já, budu-li moci,
přirovnám jí k děšti,
jenž silou tváře leští.
Pokapané smíchy,
orosené pláče,
déšť poměrně tichý,
kapka oknem skáče,
listí šumí více,
badí ranní zpěvy,
zrůžovělé líce,
vprostřed studu neví,
poraněná růže,
smí-li, jestli může,
odhodit své ostny,
odstarnit své zbraně,
vymazat tón ostrý,
podívat se na Ně,
na vznešené stromy,
ze koupele vlahé,
marně slzy roní,
pro své listy nahé,
vlídná býti musí,
chce-li, ať to zkusí,
a její pokropení květy,
rozvinou se v světy,
odlišné a jiné,
nechť její zloba hyne.
Pohrává si vánek,
s pramenem mých vlasů,
nehlížím do stránek,
prastarého času,
čtu si staré rýmy,
a hrdinných lidech,
spících v moři hlíny,
chtících časy jiné.
Vítr tiše vane,
lidé spějí, já ne.

Keeble
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama