Osudy hadrových panenek

16. května 2014 v 20:20 | Keeble |  věty
V růžově vymalované krabici od krásných holčičích botiček bydlela malá, nenápadná hadrová panenka v modrých šatičkách se žlutými vlásky ve dvou copáncích. Říkalo se jí Alenka. Děvčátko, kterému patřila ta krabice, se jmenovalo Baruška. Alenčin domeček byl střídmě, ale vkusně zařízený. Uprostřed krabice měla kartonovou zeď a v ní malá dvířka. V jedné půlce obydlí byla ložnice-malá postýlka v krabičce od šípkového čaje a v ní papírové peřinky, pak noční stoleček z kostky ze staré stavebnice a na ní malá, malinká svíčka bez knotu. V té druhé půlce byla plastová židlička a spousta malých krásných věcí, které Baruška Alence dala. Zlatý knoflík, očíčko od medvídka, květ umělé květiny a pak také drobounký porcelánový podšálek, který Baruška vzala babičce. Vlastně Alence dávala všechny hezké maličkosti, které našla. Milovala ji a byly nejlepší kamarádky, přes všechnu Alenčinu zdánlivou neživost. Pro malou panenku byla Baruščina láska něco, za co by položila svůj křehoučký život a když si ní její drobné ručky hrály, srdce jí plesalo radostí. Byla si jistá, že se nemohla dostat k lepšímu člověku než k dívence, která jí právě usazuje na porcelánový podšálek a dává jí napít čaje z rezivého náprstku. Bylo jim spolu dobře a jejich dny byly ty nejkrásnější na zemi.

Uběhlo mnoho těch krásných dní a mnohokrát listí ze stromu za oknem opadalo a znovu vyrostlo, a Baruška už nebyla tak malá, jako bývala, a její malé ručky už neposazovaly Alenku za stoleček tak často, jako dříve. Více se teď ke stolu usazovala Bára se svými přítelkyněmi, malovaly si nehty, natíraly pusu, natáčkovaly vlasy, pily potají kávu a smály se spolu. To všechno malá panenka vnímala jakoby z velké dálky, protože byla zavřená ve skříni a jen malý proužek světla pronikal jejím okýnnkem zakrytým maminčinou záclonou, ve které dodnes vězela malá díra. V jednom dni se událo mnoho zvláštních věcí. Toho rána vzala Baruška ten malý domeček po dlouhé době do rukou. Setřela z víka prach a opatrně to víko nadzvedla, a když uviděla Alenku, nezasvítila jí očka tak jako dříve. Její ruce s červenými nehty si postavičku dlouho přehazovaly, až ji nakonec nešetrně odhodily do postýlky a víko se zas zavřelo. Alenka se pohmožděná odšourala k okénku a smutně se dívala tím jedním okénkem ven a hltala denní světlo. Za chvíli se ozvalo známé rachtání klíčů a tři vysoké a dva hluboké hlasy začaly se smíchem debatovat. Tu se jeden hlas zeptal, co je to za krabici. Barunka se spěšně podívala Alenčiným směrem, vzala krabici a se slovy, že je na vyhození, ji odnášela k popelnici. Než ji vpustila do té temné díry, měla Alenka pocit, jakoby se Barušce v oku zaleskla nepatrná slza, ale v tu chvíli se hustě rozpršelo a tak to později přikládala spíš děšti než lítosti. Baruška jen krátce pronesla "Velké holky nemají hračky", milé drobnůstky v domečku zarachotily a krabice dopadla na dno. Barunka zavřela víko a rozběhla se dovnitř za svými přáteli, aby jim sdělila, že má nové boty.

Baruška již byla dospělá a dávno se nevídala se svými dávnými kamarády. Nehty nosila upravené a vlasy nakulmované, úsměv lesklý a oči řasaté. Studovala vysokou školu a bydlela ve stísněném bytě v centru Prahy. Měla spoustu bot a schovávala si krabice, co kdyby je někdy potřebovala, řekla si. Boty do nich často vracela, aby se nepoškodily. Obzvlášť měla v oblibě jedny lodičky v růžové krabici. Vždy, když se na tu krabici podívala, jakoby jí nějaký alarm zněl v hlavě, ale myslela, že to je tou výraznou barvou. Jednoho večera, kolem osmé hodiny večerní, se oblečena do černých večerních šatů vydávala na večírek. Otevřela krabici a vyndala boty, když tu jí v mysli vyvstala vzpomínka jak když vytryskne ze země podzemní řeka. Vybavila si ty chvíle, kdy si hrála se svou panenkou a zastesklo se jí po ní, po těch modrých šatičkách a žlutých copáncích. Po chvíli se probrala ze svého omámení, nazula si lodičky a vyšla ze dveří, za sebou pečlivě zamkla a chvíli ještě bylo slyšet klapání podpatků na schodech ze třetího patra.

Keeble
 


Komentáře

1 Piks Piks | Web | 18. května 2014 v 19:38 | Reagovat

Veľmi pekné, ale smutné (teda aspoň mne to tak príde)... Kedysi som mala takú látkovú bábiku s ružovými vlasmi, ale potom ju moja sestra stratila.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama