Král a husopaska

23. ledna 2014 v 21:11 | Keeble |  verše
K jedněm milá,
k jedněm slepá,
je prý omluvou za všechny hříchy,
žena přespanilá,
velkolepá,
zastírá za lásku křivdy,
že prý láska divě srdce svírá,
že prý beze lásky nelze žít,
jenže jak už to tu v světě bývá,
ne všemu se dnes dá uvěřit.

V jednom království u břehu moře,
stálo město od druhého mnoho mil,
a pouhý muž co denně oře,
nikdy vládkyni svou nespatřil.

Po nocích královna po zámku kráčí,
ladně splývá jí po tváři vlas,
a když služebnou zavolat ráčí,
hedvábný má zlatý hlas.

V koutě stáje její sedí dívka smutná,
oči znavené a potrhaný šat,
slýchá že je krása k lásce nutná,
a že krásná nemusí se bát.

Cestou hrbolatou poutník přijdouc,
drahé ale zablácené šaty,
dívku otrhanou vidouc,
odvrátí hned svoje zraky.
Vydá dlouhou to se cestou k zámku,
aby spatřil nebetyčnou krásu,
panny věhlasné za oněch časů,
když sám rád hrál si na hádanku.
A čas uplynul a chlapec dospěl,
a královninu krásu poznat chtěl,
líbeznou jak jarní poupě,
konečně jí uviděl.

Jen vlažný pohled věnovala zaprášené tváři,
a kdo prý že ten tulák je,
když koruna na hlavě jí září,
ať stráže tuláka hned odvede.
Tak skončil vypovězen z brány,
a z bohatství královského dvora,
i zbytečné to byly lány,
co na cestě té dlouhé zdolal.

Tu vracel se zas za svým koněm,
aby ho nakrmil a napojil,
a v tváří ozářené ohněm,
spatřil odhodlání najít cíl.

Panna otrhaná, špinavá,
jak by řekl urozený král,
ale pod špínou se skrývá láska pravá,
kterou nemoudrý by nepoznal.
Tu pohlédl jí rázně do očí,
a na dívčinu zavolal,
že upřímné má modré oči,
že s ním půjde domů a ještě dál.

Tak žili spolu král a husopaska,
král krásný s ženou rozumnou,
a velká byla jejich láska,
protože šli by spolu dnem i tmou.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama