Přesun

3. června 2018 v 15:39 | Keeble |  něco mezi tím
Zdravím, zbylí přeživší. Už dlouho to tu spíš nefunguje než funguje. A tak jsem se rozhodla přesunou na web, který budu moct publikovat i veřejně. Tzn. konec citových výlevů, ale mojí tvorbu stále můžete sledovat na poezie-jedne-duse.blogspot.com.
Díky vytrvalým!
Keeble
 

báseň co nemá jméno

30. května 2018 v 21:57 | Keeble |  verše
vzduch je tak šíleně bolavý, rve mi duši
každý má dneska depresi, a všem sluší
je to dnes v módě, nosit si v sobě rány
co na nich zapáchá? možná to, že jsou zvaný...

kdyby byl Mácha pozér, Máj by nebyl
nemůže počítat hvězdy, kdo nevzhlíží k nebi
nemůže zahojit ránu ten, kdo ji nemá
tváří v tvář divadlu stávám se mimem, němá

vzduch je tak šíleně bolavý, rve mi duši
na bránu třinácté komnaty zuřivě buší
měsíc je za mraky, na kroky vidět není
v naději hledají oči kus prostoty denní

přitom by duši té stačilo pohlazení

-nic- je tak krásné

29. května 2018 v 15:38 | Keeble |  verše
spal mi konečky prstů kouřem plným dehtu
dívej se jak stoupá k nebi a prudce se kroutí
spal mi konečky prstů a s nimi i kousky nehtů
k hvězdám už dolétne jenom vodní pára čistá
a že je nezraní, na to vem jed, to dozajista

tam někde nahoře sráží se atomy, kondenzace
věřím ti na sto procent, možná i na sto dvacet
tam někde nahoře
chytáme úhoře
v bezbožné pokoře

spal mi konečky vlasů protože voní solí
a co je slané to pochází z bolesti a nebo z moře
ta ranní mlha mě prostoupí při pádu do údolí
a její závoje zachytím v pádu a přeměním v nic
nic je tak krásné a lehké jen sny okenic
opuštěných domů

tam někde za mraky proplují naše duše
tak doufám, že trochu radostně, a ne jenom hluše
tam někde za mraky
počítám čtvrťáky
na metra, na vlaky...

které nás odvezou z bílého papíru
do stránek básníka, cíl cesty na míru
 


vesmír

28. května 2018 v 11:08 | Keeble |  verše

vesmír se otáčí do rytmu Beethovena
souhvězdí blikají a nic to neznamená
rozlité mléko té dráhy a kopa pláče
místo slz mince, jiskřičky nočního hráče
pablesky nehmoty
bez lidské hodnoty

vesmír je černý jak káva na těžké ráno
říkají "Aničko", vy mi však říkejte "Anno"
zní to tak osobně, zní to jak před zrcadlo
postavit "An" a druhé "nA" z nebe spadlo
souměrnost osová
platí i pro slova

vesmír má doteky hrubé a trochu chladné
na poli slunečnic poslední tvář mi vadne
nikdo ji nechodí zalévat s nádobou na vodu
být touhle květinou, asi bych neznala svobodu
zato teď je blaze
v černobílé dráze

vesmír je rodičkou, domovem, láskou, hrobem
s podpěrným pilířem v baroku novodobém
všechno je v jednom, a zdarma, a to je štěstí
těm, co nám potají uškodí, držíme pěsti
popel než na hlavu
sypeme do davu

třikrát volej - čest a sláva -
optimismus pokulhává

třikrát volej - sláva, čest -
pesimismus může vést

K.

jsem ničitel světů

27. května 2018 v 13:13 | Keeble |  verše
rozpoutej víčka, světlo přijmi
měsíčním světlem krev mou pij mi
jsem hávem noci, strachem tvým
prasklinou na skleněném džbánu
světem, co nepřijímá hanu
i karcinomem nezhoubným

v mém klíně leží všechna záře
hvězdy a souhvězdí, střepy lháře
slunce a nad ním měsíc sám
jsem tmou, co duše pohlcuje
tmou dýchající z dračí sluje
paniku v drahách rozpoutám

začnu si točit piruety
planetami a hvězdolety
nekonečností spojím v jedno
co si je cizí, a co blízké
rozdrtím Černým obeliskem
galaxii tu sebestřednou

byla jsem před světem, po něm budu
vás klidně nechám trpět v bludu
za pohled nestojíte ani
jsem hávem noci, mlhou v džbánu
odmítám přijímat vaši hanu
jste zosobněním křivd a lhaní

rozpoutej víčka, světlo přijmi
měsíčním světlem krev mou pij mi
světlem, co zcela oslepí tě
krev, která voní po karmínu
po kyanidech v rudém vínu
musím jen čekat, okamžitě

postačí pohyb, stáhnu sítě

K.

Kam dál