seděla ve vlaku a pak vystoupila

Neděle v 11:34 | Keeble |  něco mezi tím
"Nektery veci jsem nerikala jen proto ze jsem mela pocit ze se o nich nemluvi. A to bylo hloupe, neskutecne hloupe. A pokud me urcite dva mesice myho zivota neco naucily, pak to bylo naucit se zit jen sama se sebou a nesnazit se byt jina jen kvuli lidem okolo, uvedomovat si doopravdovy hodnoty a co je dulezity a v neposledni rade mluvit o vsem, bez ohledu na to, co si o tom ostatni budou myslet, jako treba prave ted. Kdyz mluvim o necem negativnim co uz je pryc a nekdo by me mohl osocit ze jsem hloupa ze o tom mluvim. Ale byla to etapa zivota jako kazda jina, neni duvod, proc se zdrahat o ni mluvit.
A pokud jsem nekdy neceho litovala, pak to nebyly veci co jsem rekla. Nybrz co jsem nerekla a myslela si jak jsou zrejme...
A prave proto nekdy rikam divny myslenky, protoze to je proste neco co je soucasti me a clovek by nemel lidem ukazovat jen best of. Mel by, svym zpusobem a v ramci moznosti a zasad spolecnosti, zrusit cenzuru a prestat se pretvarovat a ukazat jaky je doopravdy.
A jako dusledek toho vseho, rozhodne ne pricina, je zjisteni, ze lide se nestanou blizci na zaklade toho jak fyzicky blizko spolu opravdu jsou. Ale na zaklade toho, jak moc obnazit dokazou to co je uvnitr, to, cemu se dnes asi rika duse. Ne jen schranku, kde prebyva, pres niz si nasledne cestu opravdu najit mohou. A pokud dokazou nekomu odhalit to, tu vec zvanou dusi, svoje nejuprimnejsi myslenky, pak teprve si opravdu blizci byt mohou."



Seděla ve vlaku a nechápajíc se dívala před sebe. Právě jí cosi promluvilo někam hodně hluboko. Nevěděla co dělat, jak může s takovu myšlenkou dál žít stejně jako doteď? Udělala to jediné, co udělat mohla.
"Právě jsem dočetla tu knížku. Vůbec nevím, v čem mě tak oslovila, ale je to jedna z těch, jejíž pasáže, nebo spíš myšlenky, už si člověk bude vždycky vybavovat a pamatovat.
Mluví o všem tak upřímně, až se člověk někdy pozastaví, sám nad sebou, že něco takového čte. Mluví naprosto bez zábran o věcech o kterých lidi tvrdí, že se nemluví. Někdy jsou to věci krásné, a někdy věci od kterých se člověk chce držet dál. Může se zdát triviální. Když ji začneš číst, řekneš si, že je zajímavá, ale to jen přízemní kniha o prostitutce, sexu a lásce. Ale čteš jí, protože chceš vědět co se stane dál a protože ti něco říká, že bys měl. A ty jí musíš dočíst do konce, jinak by neměla smysl. Protože všechno co se v ní stane se stane proto, abys na konci mohl pochopit tu myšlenku. Samotný konec se ti příčí, nechceš si ho přiznat. Ale o ten nejde. Jde o těch pár desítek stránek před ním. Všechno směřuje do jediného bodu, kdy ti najednou všechno dojde, kdy to pochopíš a sedíš jak v transu nad pravdivostí toho všeho. A víš, že je to něco, co mění myšlenky lidí. Je to jedna z těch mála knih, co jsou trochu víc než jen knihy. A taky víš, že by tě nikdo nepochopil, dokud k těm myšlenkám nedojde taky. Ale že je nedokážeš mít sám pro sebe... Chtěla bych tě o něco poprosit. Píšu to právě teď, pár minut potom, co jsem jí dočetla, ve vlaku do poznámek v mobilu, protože za hodinu mě to může přejít, a to nesmí. Protože některý věci nesmí zapadnout nebo vyprchat. Chci tě poprosit, aby sis tu knížku přečetl. Od úvodních slov po stranách lesklého přebalu přes úvod a věnování až po epilog a autorův podpis. A abys tu knížku za celou tu dobu ani jednou nesoudil, dokud nebudeš vědět, že jsi viděl každý její slovo. To je důležitý. Uvědomovat si aktivně každý slovo. Protože teprve pak do sebe všechno zapadne. Ani nevím, jestli si přeju, abys pak o ní se mnou mluvil. Přeju si jen, aby sis uvědomil její vzkaz co lidem dává, protože by to měl udělat každý na téhle planetě."

---

sedíme na prahu, hledíce - do knihy?
hodiny trávíme před tele-bednou
Babiš nám mezitím rozdává koblihy
nám je však, lidičky, zas všechno jedno

---

není to o lásce, není to o studu
všichni jdem postupně vstříc svému osudu
není to o blízkých ani o rodině
všechno zas po čase navždycky pomine
není to o zdraví, nemocích, o mdlobě
navzdry tomu když zavírám oči
zdá se být všechno zas jen a jen - o tobě

Keeble
 

kolej yesterday

18. května 2017 v 21:50 | Keeble |  verše
a kdo měl žízeň, ten ji hasil

život nám postaví do cesty tolik lidí, jejichž význam v něm nedokážeme určit.
každý je jenom cizí, než poznáme jeho příběh.
a nebo si ho vymyslíme?


rozkvetla jsi a
schovala svoje křídla
do skříně v rohu
místnosti plné prachu
jenomže ani
růže nekvete věčně
tvé lístky okvětní
zůstaly taky
ležet na zemi.

nikdo je nesebral a nesebere ani.
ze tvého života odešli drazí
a přišli nepozvaní.

---

pláčeme pro rozlité mléko
s vrabcem v hrsti chceme
dosáhnout na holuba
a darovaným koním
koukáme na zuby

jsme
slepí
když si nevěříme
nos mezi očima ale
vešíme na něj bulíky

pro jedno kvítí se
slunce rozsvítilo
ale dvě hlavy vědí
míň než jedna
že lepší nic
než něco co jsme nechtěli

vždycky
říkáme nikdy

---

na rozcestí klademe si
klacky pod své kroky
rozmařile výskáme
a smějeme se troskám

na rozcestí v lese, tam
kde rozchází se naše
osudy, a pro ně pláčem
než pro sebe samé víc

Vaše ztracená a neztracená
Keeble

od nepaměti

11. května 2017 v 22:51 | Keeble |  verše
na stěnách srazí se rosa
srazí se též v mojí tváři
sám bůh ví asi, proč jen...
sedím tu, sama a bosa

příčiny nezavdané a
přesto i hlavu kloním
zavírám oči, v křeči
před tebou v pokoře klečím

před tebou, soudce mých stínů
jen ty teď smíš určit vinu
ukázat prsty na ty
jenž měli by pykat

a když se ztratím mezi nimi
kde jsi? já prosím tě, vyveď mě ven...

a když se ztratím, ba i tobě
kdo zbaví mou rosu kondenzace
když má též jako ty
sklony se vracet?


Keeble
 


zlomek krásy

1. května 2017 v 16:48 | Keeble |  věty

dneska svítilo slunce, roztříštilo se a rozsypalo po zemi.
vítr foukal, ale každou chvíli si odskočil někam jinam. a roztříštěná slunce se chvíli chvěla a chvíli se zadrženým dechem stála na svém místě v zápalu vnitřního boje.
přála bych vám být dneska tam kde já. netvořil se mi pod kůží jen vitamin D. tvořily se tam zárodky veršů, zárodky krásných slov, která stačí jen ve správnou chvíli poskládat-do vět.
ta správná chvíle ale nepřišla...
a tak mi nezbylo než zlomek krásy toho momentu zachytit jinak.






užívejte máje, čťete Máchu, a ne jen první zpěv.

Keeble

výpisy z...deníku?

30. dubna 2017 v 20:28 | Keeble |  věty
není deník od toho, že se do něj píše denně? tedy jak nazvat snůšku myšlenek bez dní a dat, s notnou dávnou všeho ostatního?
2k16/2k17
neb se to tak píše. moc velký smysl mi to nedává. o co snažší je napsat 'k' než '0'?
nedávám to sem, abych se vyznala. to jsem udělala už tím, že jsem to napsala, do té věci beze jména. dávám to sem proto, že se mi líbí, jak se k sobě slova hodí. jak se k sobě sklání. jak zní. jak zvoní jako konvalinky na okenní tabulky. však vy víte. žejo?

Kam dál