dlužíme slunci objetí

Včera v 15:22 | Keeble |  verše
kapraďorosty, bílé nitě
zatáhni závěsy, okamžitě
zatáhni oponu, zpoza lesa
vychází srna, k zemi klesá

a mezi stromy, v úžlabině
vypráví střelec o nevině
své padlé družce, u lesa
kráčí si pro ni nebesa


stírám slzy
a vycházím vstříc tvému objetí
objetí slunce
a celý svět se najednou zdá být
v pořádku

až odejdeš
budu vědět, že v pořádku
není vůbec nic
a svět už vůbec ne

ale budu vědět
jaké to je
myslet si pravý
opak

Keeble
 

město usíná

19. března 2017 v 14:55 | Keeble |  verše
pod postelí
spí jen ti démoni, které jsi tam schoval
sám před sebou
a to je možná ten pravý důvod
proč i ve třiceti
usínáš s rozsvícenou lampu
na okně


chvějí se listy na větvích
do kraje vchází první sníh
chvějí se listy ve mlází
a sníh už zase odchází

spolu s ním odchází naděje
v kraji se vůbec nic neděje
všechno spí podivným poklidem
který se nedones až k lidem

---

město usíná
naše hříchy si skládá pod polštář
nechává si zdát
o záři a slávě, jenž hvězd se dotýká

město usíná
pod pokrývkou inkoustu a hvězd
nechává si zdát
o branách
starověkého Říma

město usíná
vkládá nám do dlaní klíč
k nekonečnému bloudění
a my
bláhoví, jak už lidé bývají
skrýváme ho pod rohožku

Keeble

parafráze našich kroků

15. března 2017 v 22:17 | Keeble |  verše
měla jsem plány
měla jsem cíle
měla jsem taky hodnoty
teď tu mám rýmy
a tvoje slova
ve starý krabici na boty

to jsou mý plány
to jsou mý cíle
jsou to i moje hodnoty
kromě těch not a
zbořených veršů
klubíčko v ní je-jsi to ty

klubíčko nervů
přání a vizí
nezbořitelných přeludů
zůstaneš se mnou
tkaničko lidská
až vedle tebe nebudu?

mísím svá slova
mezi tvoje
v neukončeném spádu dní
a teprv přijdou
důvody mlčet
až vpleteme to poslední

teď se jen smějme
mezi vlasy
zatímco slunce odchází
a tahle chvíle
na věky věků
zbaví nás veškerých nesnází


Je mi fajn. A to je fajn. Co myslíš?

Keeble
 


linoryt ve tváři

12. března 2017 v 13:41 | Keeble |  verše
uprostřed noci kdy ztrácíme kontrolu
nohama houpu a sedím tu na molu
přede mnou oceán věcí co "přebolí"
vešti mi budoucnost, ať je to cokoli

natáhni provázek před moje údolí
smrti
a nech mě chodit tam a zas zpátky
když si budem přát, nebude vratký


na hladině kreslí
slunce spásná slova
a ty se ptáš jestli
zkusíme to znova

rozum našeptává
že vím, co je správné
jenže já se vzdávám...

---

hodiny tikají docela rozhodně
docela nahlas i docela tiše
šeptáš mi do ucha formule o lásce
já je však přijímám poněkud skromně

já totiž dobře vím, že nejsou o mě

---

vkládám svou malou dlaň do té tvojí
a všechny rány se rázem hojí

Keeble

kříšťálové mlhy

11. března 2017 v 20:48 | Keeble |  verše
po střechách zase tančí
úsměvy z hlubin času
roztávaj pod tíhou splínu
podívej na tu krásu
slunce je ukládá ke spaní
hladí jim vlásky havraní

a na zemi se kříží
cesty všech, kteří zbyli
utíkaji se schovat
přede vším živým, čili
před sebou samými také
nestyď se, klidně plakej

slunce se kloní dolů
úsměvy konečně usly
přišlo nám osušit oči
v kluzištích duší bruslí
strach, který pohání nejistota
ptá se tě - co čekáš od života?

paprsky plné rozhodnosti
vplíží se dovnitř našich ledů
odhání strach a jeho tlachy
kolem úst maže trochu medu
a potom zazpívá kolébání
ve snění nic nám nezabrání
usneme hned vedle havraních kadeří
ve které nikdo už tak co tak nevěří


Keeble

Kam dál