zamlžené a daleko

14. července 2017 v 13:53 | Keeble |  něco mezi tím
jsou ty koruny stromů, ve kterých se skrývá první ranní slunce. čekáš na něj, lačně, jako predátor na kořist. konečně tě zalije dnem! budeš moct vstát a žít. budeš? to jsi mohl udělat i v půli noci. jaká síla tě donutila vyčkat úsvitu?
zvyk.


svíjejí se ve větru
zatímco touží po odvetě
-zlámané listy slunečnic
přejí si znamenat trochu víc
než jen
fotosyntézu

přály by si být
syntézou básnických slov
-které se zrodí každému z nás
nekomu hůř, a někomu snáz...

přály by si k svým narozeninám
utéct a odejít
kamkoliv jinam
než kde jsou právě jejich domovy

namísto toho se ale
svíjejí vě větru
zatímco touží po odvetě
čí vinou octly se
na tomhle světe?

---

dnešní vzduch si na mě připravil protilátky. nemohu tedy snad dýchat? cítím jen prázdno, které mě za všech stran obklopuje. ano, pak jsem konečně součástí vesmíru!
karty se pomíchaly a prohodily. škatulata hýbejte se. tvé káry držím v rukou a není cesta, jak bych mohla vyhrát. zatímco ty pokládáš na stůl srdcové eso ve vítězoslavném gestu. přesno to, které jsem si nechávala trpělivě do zásoby na dramatický závěr hry. kdo z nás ví, že hra končí a začíná? kdo z nás ví...

---

teplota stoupá až dojde i do varu.
poté se rozplynem s bělavém oparu
a z mlhy vyjdeme hluboko pod rouškou setmění.
na tom co stalo žádné z hvězd vůbec nic nezmění.

na to co stane se jejich svit nedosáhne.
jenže ta mlha nám zastřela pohled dopředu-
ještě že takové úvahy nikdy nevedu.

a s ironií v hlase
utichám.

---

slunce postoupilo dnem a říše snů nás stále nechce probustit ze svých bran. je to už dávno, co jsem ztratila klíč.

Keeble
 

zadrž dech

14. července 2017 v 1:21 | Keeble |  něco mezi tím
roztřeseně oddychujeme
zatímco nejsme ani spolu
za počínajícího soumraku
nemáme k sobě cestu
protože nám ji vzali
přímo před očima

ale moje plíce
nevydrží dlouho dýchat
tenhle hnilobný zápach
budoucnosti bez tebe
a nekonečnosti našeho
porozumění nastalé temnotě

natahuješ ke mně dlaň

ale namísto toho dorazí zas jen
hromádka prachu a lísteček
s monogramem české pošty

kdy mě naše moře odplaví
do tvého zorného pole
abychom si mohli navzájem
vyplakat oči za tekutým sklem

prostě mi
chybíš


a ono to bolí. rve ti to tělo až tam, kde by už nemělo být. protože to hnije. rozkládá se to uvnitř hlavy jako nechutná bahenní lázeň. topíš se. ty víš, že jak jsi to jednou pustil do hlavy, už to neodejde. a ta jediná ruka, která by tě mohla vytáhnout...tu není.

Keeble,
která se z toho třeba zase probudí

někde uprostřed

5. července 2017 v 23:00 | Keeble |  věty
jak bych měla začít? snad, odpusťte?
někdy moje vůle nestačí ani na to, aby navštívila pomyslné domovy svých více nebo méně pomyslných přátel. akorát tak sepsat myšlenky, a sebevíc tě zajímají, ty ostatních nechat pryč, viď? ach, už zase...
nepoučitelná a nezachytitelná. čas ti zase nestačí, a to ho máš víc, než ho doopravdy je. a pravdu mám. rozmlouvej sama se sebou a předlož to druhým, nejlepší cesta k básnické schizofrenii.
přeji vám tedy hezký večer. ale ne rozloučením, ale úvodem. on v tom ovšem není takový rozdíl.


máj už se dávno schoval do kouta-dnes nemám náladu na básně. ale dnes to ani nebude dlouhé. jen takové zamyšlení, pokojíček uprostřed tvojí hlavy. tady dvě okna, dveře, záclony jsou duhové, se žlutými puntíčky. říkali jste to tak? snad ano.
proč tvojí hlavy, proč ne mojí? mluvím sama k sobě? nebo už nedokážu rozeznat, co jsem já, a co už ne? co už jsi ty...svět mě někdy děsí, zatímco mě hladí po vlasech. jako sourozenec, co tě kopl do břicha a ještě než toho stihne nechat, už se omlouvá. ale to není z lásky, ještě ne, to teprve časem. hlavně aby nic nezjistila maminka...
dnes jsou to jen ozvěny. jak ty papírky v pečivu, víme. něco ti poví, a ty se hrozně zamyslíš. ale pak začneš žvýkat a už na to zapomeneš. lidi žijou pro jídlo, možná. nebo jenom já, občas. tak osmkrát denně? zas to nepřehánět. jsou věci co jsou víc. ty kouzelný sušenky jsem nikdy neměla.
ten moment, když máš chuť se omluvit, jaký blbosti to píšeš. ale ty blbosti někde hluboko mají myšlenku, a tiše doufáš, že když ne ty, tak tvoji čtenáři jí třeba najdou. pozornému čtenářu se otvírá celý svět možností, víte to? já ne, pozorný čtenář asi nejsem. možná na třetí pokus. všímám si jen detailů. ale celková kontura...ztrácí se mi. brýle na dálku?
nechci nic hlubokýho. chci vlastně plkat. chci nahodit atmosféru, milou, takovou zadumanou ale drobnou jako moucha, co si mne pacičky. a chvilinku jí udržet, v našich hlavách. budou z ní hezké sny? prosím, zkuste to.

Keeble
 


takový svět mám ráda

21. června 2017 v 21:54 | Keeble |  verše
slunce se sklání trochu níž
než by se sklánět mělo
šeptám tvým směrem tiše "spíš?"
"spím" napoví mi tělo

slunce se sklání trochu níž
a noc se blíží za dnem
šeptám tvým směrem tiše "spíš?"
a ty se probouzíš chladnem

slunce se sklání trochu níž
poslední paprsky hladí
tváře a vzduchem zazní "víš..."
všichni jsou pořád jen mladí

slunce se sklání trochu níž
a noc se mezi nás vkládá
mladí a hloupí, však ty víš...
takový svět mám ráda

a slunce už se nesklání
a noc už dávno neleží
jako klín mezi svítáním
mnou tebou a tichým pobřežím

veškeré hradby zbořeny
bloudíme mezi světly
svých očí, a naše kořeny
jako by se v jeden spletly

bouráme všechny pravidla
života, básní i vztahů
kdysi jsem ti člun nabídla...
a teď v něm s tebou plavu

někdy mám trochu cukrovku
z toho, co sama skládám
dirigent, co ztratil taktovku-
takový svět mám ráda


Keeble

život je jako hromádka prachu

17. června 2017 v 16:15 | Keeble |  verše
jen prosím nevěř svému strachu


až jednou klesneme na dno
půjde to docela snadno
vzdát se a tiše klesat...
v jezírku uprostřed lesa

stromy se loučí se stíny
které ti ukážou hlubiny
kde není slunce, zpěv a víra...
"špinavá prázdná temná díra"

neběží mraky na obloze
zatuchlo tulí se ti k noze
neběží ani žádný čas...
nyní jsi, člověče, jeden z nás

jeden z těch co se vzdali ráje
ve prospěch mrtvolného kraje
kteří svým koncem probudili
vodnaté oči lesní víly

a ryby řečí bez výrazu
vrhají vstřícnost blíže srázu
na jehož konci nečeká
nic dobrého pro člověka

mrkají neživými víčky
marně jim vkládáš do tlamičky
poslední tabletu extáze...
s rybami jsou jen nesnáze

vodníku, pane téhle krajiny
řekni mi, lživě i, že nejsem jediný
který se na cestu plnou pastí
nevydal z vůle svojí vlastní

cítíš se roven svému stínu-
a zas si přikládáš cizí vinu

Keeble

Kam dál