večerní nebe

28. září 2017 v 22:39 | Keeble |  věty
nemám co zajímavýho povídat, denodenně sedim jak pvce v ústavu kterej si se mnou dělá co se mu zachce a když už něco zajímavýho dělám, má na to někdo kecy. a pak si jen vrazim sluchátka do uší, a přeju si být někde úplně jinde a možná taky trochu někdo úplně jinej. nebo alespoň někdo, kdo žije svůj život, a ne ty cizí. a nikdy jsem ani nic nechtěla dost na to, abych si za tim mohla jít, protože pak prý žadný překážky nejsou nepřekonatelný, ale já ve výsledku vždycky narazila na betonou zeď jako byla v berlíně, takže to bylo asi málo. asi jsem nechtěla dost? možná si za všechno můžu sama. měla jsem tolik příležitostí, něco udělat. a vždycky jsem to nechala plavat, protože to bylo moc těžký, protože to vyžadovalo moc času, protože jsem si myslela, že na to nemám. že to je pro jiný lidi. ale nikdy jsem se nezamyslela, kdo jsou ty liný lidi? úplně stejně obyčejný bytosti, jako já. s tím rozdílem, že oni se nebáli něco udělat, protože si to neodůvodňovali tim, že jsou právě jen ty obyčejný lidi. a cokoliv jsem začala vždycky skončilo dřív než se to mohlo někam posunout, nebo se prostě něco posralo, nebo mě naprosto nikdo nechápal, protože jsem byla někde úplně jinde. protože pořád jsem někde úplně jinde. úplně jinde než ti ostatní lidi co jsou taky někde úplně jinde. i když furt míň, než ty, co jinde nejsou. a když jsem si pak myslela, že třeba vim, kam patřím..tak stačila chvilka, abych veděla, že tam nikdy patřit nemůžu. a možná ne ani tak nemůžu, jako nesmím. a tak jsem jak ty lidi, co nemají moc peněž, a koukají se do výloh drahejch obchodů, aniž by věděli, že vůbec o nic nepřichází a že maji možná sťastnější životy než ti uvnitř, někde hodně hluboko v samých základech. ale to všechno dohromady je pořád lepší, než vidět lidi, který si na něco hrajou, a myslí si, že tak dobudou svět. a radši budu ten nejobyčejnější člověk na planetě, než abych byla člověk, co si na něco hraje. a s čím víc lidma se bavím, tím víc a víc si uvědomuju, že si s nima nechci a nemám co říct. a že ty, se kterýma si co říct mám, bych spočítala na prstech rukou. a všechny ostatní rozhovory jsou jen kreslení čárek na zdi vlastní cely.
vždycky ve mě paralelně bežely dvě dějový linie. hrozně jsem chtěla dělat šílený věci. a hrozně jsem se bála dělat šílený věci.
jak má být člověk sám sebou, když se ho denodenně někdo snaží přemontovat? jak mám žít svůj vlastní život, když ten jediný co mám ani není úplně můj? já jsem měla strasně moc snů. tak trochu nezdravě mnoho a nebo nezdravě velkých. a čím jsem starší, tím víc mám pocit, že si nikdy nedokážu splnit ani ten nejmenší z nich. s každým rokem škrtám pak políček z pomyslnýho seznamu "jednoho dne chci" s myšlenkou, že je to prostě utopie. že na to nemám, že na to nesmím mít, nebo že jsem jen v moc jiný době. až na to, že jakákoliv jiná doba než tahle by byla ještě horší. což nic nemění na tom, že tahle pořád není ta vhodná.

když se člověk objeví po sto letech, měl by být aspoň pozitivní. jinak už ho neomlouvá vůbec nic. má se pak tedy omluvit sám?


Keeble
 

ztratit se

24. září 2017 v 13:51 | Keeble |  verše

povinosti ustoupily stranou
když jsem prošla křišťálovou branou
magie

říkají že ten kdo nezná lidi
obtížně i sám do sebe vidí
a nežije

jenže v téhle zimě nikdo nechodí
do kostela na mši každý den
a sníh se vznáší mezi stromy
na místě

ty stromy nic než suché větve neplodí
ani my dnes do kostela nepřijdem
ale všechno co se stane vidíme tak trochu
nejistě

vidíme tak trochu rozmazaně
koukni na nás
podívej se na ně...

skupina přeživších básníků
píše už jenom ze zvyku
ne citu
když se slunce ptají: stále jsi tu?
a nebe odpoví tichem
poutané, jak oni
zvykem

a prostoduchý amatérský rým
rozplyne se v prachu noci

Keeble


zamlžené a daleko

14. července 2017 v 13:53 | Keeble |  něco mezi tím
jsou ty koruny stromů, ve kterých se skrývá první ranní slunce. čekáš na něj, lačně, jako predátor na kořist. konečně tě zalije dnem! budeš moct vstát a žít. budeš? to jsi mohl udělat i v půli noci. jaká síla tě donutila vyčkat úsvitu?
zvyk.


svíjejí se ve větru
zatímco touží po odvetě
-zlámané listy slunečnic
přejí si znamenat trochu víc
než jen
fotosyntézu

přály by si být
syntézou básnických slov
-které se zrodí každému z nás
nekomu hůř, a někomu snáz...

přály by si k svým narozeninám
utéct a odejít
kamkoliv jinam
než kde jsou právě jejich domovy

namísto toho se ale
svíjejí vě větru
zatímco touží po odvetě
čí vinou octly se
na tomhle světe?

---

dnešní vzduch si na mě připravil protilátky. nemohu tedy snad dýchat? cítím jen prázdno, které mě za všech stran obklopuje. ano, pak jsem konečně součástí vesmíru!
karty se pomíchaly a prohodily. škatulata hýbejte se. tvé káry držím v rukou a není cesta, jak bych mohla vyhrát. zatímco ty pokládáš na stůl srdcové eso ve vítězoslavném gestu. přesno to, které jsem si nechávala trpělivě do zásoby na dramatický závěr hry. kdo z nás ví, že hra končí a začíná? kdo z nás ví...

---

teplota stoupá až dojde i do varu.
poté se rozplynem s bělavém oparu
a z mlhy vyjdeme hluboko pod rouškou setmění.
na tom co stalo žádné z hvězd vůbec nic nezmění.

na to co stane se jejich svit nedosáhne.
jenže ta mlha nám zastřela pohled dopředu-
ještě že takové úvahy nikdy nevedu.

a s ironií v hlase
utichám.

---

slunce postoupilo dnem a říše snů nás stále nechce probustit ze svých bran. je to už dávno, co jsem ztratila klíč.

Keeble
 


zadrž dech

14. července 2017 v 1:21 | Keeble |  něco mezi tím
roztřeseně oddychujeme
zatímco nejsme ani spolu
za počínajícího soumraku
nemáme k sobě cestu
protože nám ji vzali
přímo před očima

ale moje plíce
nevydrží dlouho dýchat
tenhle hnilobný zápach
budoucnosti bez tebe
a nekonečnosti našeho
porozumění nastalé temnotě

natahuješ ke mně dlaň

ale namísto toho dorazí zas jen
hromádka prachu a lísteček
s monogramem české pošty

kdy mě naše moře odplaví
do tvého zorného pole
abychom si mohli navzájem
vyplakat oči za tekutým sklem

prostě mi
chybíš


a ono to bolí. rve ti to tělo až tam, kde by už nemělo být. protože to hnije. rozkládá se to uvnitř hlavy jako nechutná bahenní lázeň. topíš se. ty víš, že jak jsi to jednou pustil do hlavy, už to neodejde. a ta jediná ruka, která by tě mohla vytáhnout...tu není.

Keeble,
která se z toho třeba zase probudí

někde uprostřed

5. července 2017 v 23:00 | Keeble |  věty
jak bych měla začít? snad, odpusťte?
někdy moje vůle nestačí ani na to, aby navštívila pomyslné domovy svých více nebo méně pomyslných přátel. akorát tak sepsat myšlenky, a sebevíc tě zajímají, ty ostatních nechat pryč, viď? ach, už zase...
nepoučitelná a nezachytitelná. čas ti zase nestačí, a to ho máš víc, než ho doopravdy je. a pravdu mám. rozmlouvej sama se sebou a předlož to druhým, nejlepší cesta k básnické schizofrenii.
přeji vám tedy hezký večer. ale ne rozloučením, ale úvodem. on v tom ovšem není takový rozdíl.


máj už se dávno schoval do kouta-dnes nemám náladu na básně. ale dnes to ani nebude dlouhé. jen takové zamyšlení, pokojíček uprostřed tvojí hlavy. tady dvě okna, dveře, záclony jsou duhové, se žlutými puntíčky. říkali jste to tak? snad ano.
proč tvojí hlavy, proč ne mojí? mluvím sama k sobě? nebo už nedokážu rozeznat, co jsem já, a co už ne? co už jsi ty...svět mě někdy děsí, zatímco mě hladí po vlasech. jako sourozenec, co tě kopl do břicha a ještě než toho stihne nechat, už se omlouvá. ale to není z lásky, ještě ne, to teprve časem. hlavně aby nic nezjistila maminka...
dnes jsou to jen ozvěny. jak ty papírky v pečivu, víme. něco ti poví, a ty se hrozně zamyslíš. ale pak začneš žvýkat a už na to zapomeneš. lidi žijou pro jídlo, možná. nebo jenom já, občas. tak osmkrát denně? zas to nepřehánět. jsou věci co jsou víc. ty kouzelný sušenky jsem nikdy neměla.
ten moment, když máš chuť se omluvit, jaký blbosti to píšeš. ale ty blbosti někde hluboko mají myšlenku, a tiše doufáš, že když ne ty, tak tvoji čtenáři jí třeba najdou. pozornému čtenářu se otvírá celý svět možností, víte to? já ne, pozorný čtenář asi nejsem. možná na třetí pokus. všímám si jen detailů. ale celková kontura...ztrácí se mi. brýle na dálku?
nechci nic hlubokýho. chci vlastně plkat. chci nahodit atmosféru, milou, takovou zadumanou ale drobnou jako moucha, co si mne pacičky. a chvilinku jí udržet, v našich hlavách. budou z ní hezké sny? prosím, zkuste to.

Keeble

Kam dál