ztráta adresáta

Neděle v 18:06 | Keeble |  verše
nadechni se
nadechni se všeho toho
co sis kdysi vysnil a teď to máš přímo před očima
protože není nic co by tě mohlo zastavit
kromě té betonové stěny kterous postavil na zahradě
a je to první co vidíš když se ráno podíváš z okna
do štiplavýho vzduchu rušných velkoměst
kde se tvoje city utopí pod nánosem alkoholu
a tenounkou vrstvou veřejného mínění
ale ty sis tak přál (tu) žít...

nemůžeš se zbavit pocitu že tě život zradil
-nikdo ti nedal co ti kdysi slibovali
prince a princezny, pohádky se všema jejima šťastnýma koncema
ve kterých dobro zvítězí nad zlem
a ty zatím ani nedokážeš rozeznat jedno od druhého
černobílé vidění
dávno přestalo fungovat mimo objektivy foťáků
prý sotva zaplatíš podnájem

být ti míň, určitě si řekneš, jak je to poetický
ale i pivo je hořký
a tvůj život nemám nic co lidem dát
dokonalý pro film nebo hodně špatnou báseň...

ale protože ti tolik není
protože nejsi
musím to napsat já

nadechni se

všeho toho, co jsi nikdy nechtěl

Keeble
 

konvenčně

9. ledna 2018 v 15:41 | Keeble |  verše

středem všeho světa

-uprostřed veškerého dění

na jeho ose souměrnosti a

téže rovnoběžce

kde známé se střetává s neznámým

za zvuků houslí a drtícího se kamení...

jsme se setkali

tak, jak se lidé setkávají

bez výstředností, formálností, přehnaných gest

bez falešné vřelosti a nelidského nezájmu



mezitím zašlo mnoho sluncí

na okenicích od západu k východu

a některá měla trochu spoždění

asi se zahleděla

do očí

jedné z našich neprostupných nocí

ve své prostoduché

kráse



Keeble

je tu hezky

8. ledna 2018 v 17:45 | Keeble |  verše
poklepej mi na rameno, možná se i otočím

až budu uprostřed noci odcházet z prázdné duše

zamkla bych za sebou, na čtyři západy, není čím

pokaždé když s nimi mluvím tváří se tolik hluše

a v chladné ulici budu si courat v kaluži

lem staré sukně, co léta mi posílá vánoční přání

mlčela jsem, však jista si, že nic nedlužím

jí, ani nikomu jinému, přesto mi ještě cos brání...

pohlédnout do očí sklenici s vodou a ibalginu

co se na mě usmívá uprostřed vzpomínek, střepy

kdybych ji měla, tak jistě bych přiznala svoji vinu

ale jak může zpytovat, kát se, že nevidí, kdo je slepý



na rohu náměstí zhasnuté výlohy obchodu s hračkami

tma trochu lepí a malí, všichni se tmy báli

ledové hvězdy, snad měsíc i jak sochy z mramoru nad námi

a svítání se všemi bolestmi na chvilku ztratí se v dáli

když přimkneme pohledy k sobě jako dva zloději

potkajíc se v noci, vzájemně si kryjem záda

hrajeme slepotu, a tma přec nám dá naději

tuhle hru na lepší zítra neumím mít ráda



Keeble
 


jako pára nad hrncem

8. ledna 2018 v 17:35 | Keeble |  verše
krásný den a slunce svítí něžně do tváře
schoulím hlavu ještě hlouběj mezi polštáře
vše se zdálo vpořádku než jsem si vzpomenula
kdo jsem a má identita: absolutní nula

a tak jenom otupěle hledím ke stropu
marně zkouším zastavit emoční potopu
moje vůle dnešního dne dosáhla své hranice
osudem mým zdá se nyní dále všeho stranit se

minus dvě stě sedmdesát tři stupňů mě (c)hladí
po tvářích svou rozvrásněnou modrou kůží hadí
při poslední myšlence zamrzám opět zcela
můj život, má rutina a téže moje cela
uzavřela kruh a já se zase stávám ničím
jako pára nad hrncem - když unikám, tak syčím

na obrazu sadu jenž je bez stromů a bez zahrad
jsme si zřejme ukázali, jak to nemá vypadat

Keeble

na slovíčko

7. ledna 2018 v 19:49 | Keeble |  verše

hodně se toho stalo.
stojím na křižovatce cest, které nikam nevedou...nechci tím nic říct. prostě tam jen stojím.

na kraji ulice slyšela jsem
lampu zhasínat
a tiché kroky za rohem
byly vidět všude
dobrý den, ještě na chvíli
prosila bych si půjčit
babiččiny oči

duté ozvěny pootevřených okenic
mlátily chodníky, bodaly do boků
jehlicí
pletací ostruhy tvořily
podél řeky
vrásnité sonety pro všechny
co ještě nespí

brouzdáme nohama v špinavé kaluži míru
ručníky nemáme, kdosi nám podává víru

Keeble

Kam dál