v okovech gramatiky

Neděle v 21:57 | Keeble |  verše
některé myšlenky
nesdílím se slovy
a jejich slabiky
kladou mi okovy
vzdorujcí písmena
ženou mě do kouta
spojky a částice
chytají za pouta
věty a souvětí
uvádí do cely
řádky i odstavce
drží mě necelý
věk pevně pod zámkem
gramatiky
-však jako básník já znám
jejich triky
 

o pádu nebe a lidském snění

16. dubna 2018 v 22:33 | Keeble |  verše
nebeská klenba se tak nějak divně stáčí
nebeská klenba, jak vlk bránící se pláči
nebeská klenba, pomlázka spletlá z proutí
nebeská klenba se pouští a padá a hroutí

a její dcera napřahá náruč k matce
a její dcera pád zkouší brzdit vratce
a její dcera zachytá ve své dlani
a její dcera, slunce, mlhu, rosu ranní

bratří také rychle spěchají ku pomoci
bratří také rychle chytají matku v bocích
bratří také rychle uloží klenbu nebe
bratří také rychle, na paže mezi sebe

celý svět vzhlíží, jak zřítily se mu stropy
celý svět vzhlíží, jak zahladím tyhle stopy?
celý svět vzhlíží a rostlinstvo, ryby, ptáci
celý svět vzhlíží, matku svou na nebe vrací

jen člověk tiše pospává na měkkém loži
jen člověk, nijak nepohnut, tak, jak se složil
jen člověk netouží procitnout ve svém snění
jen člověk, zatímco galaxie se mění

nebeská klenba zas nade vším se rozkládá
a její dcera se dívá, lehnouc si na záda
bratří také rychle usednou k oddychu na stráni
celý svět té velké záchraně hluboce uklání
se, a jen člověk tiše spí na svém loži
jen člověk, nepohnut, tak, jak večer hlavu složil

K.

 


tak, jako křesťan kříži

6. dubna 2018 v 21:16 | Keeble |  verše
pověz mi, co ti teď hlavu tíží
svěř se mi, tak, jako křesťan kříži
propusť ta slova úžinou retů
téct je nech, řeky, až k volnému letu

nebraň své hrázi v protrhnutí
vždyť sám ten tlak tě mluvit nutí
a já jsem tady, co tě rmoutí
bych mohla vroucně vyslechnouti

otevři duši svou té, co je při tobě
toužící postihnout vše ve své osobě
co ty si žádáš od planety

a slova plynou tvými rety...

K.

postupně všechno

24. března 2018 v 17:21 | Keeble |  verše
tak hledím z okna a postupně všechno
naprosto ve mně utichá
krajina stmívá se neprodleně
krajina, tíhnoucí duší k ženě...

tak hledím z okna a postupně všechno
naprosto ve mně zhasíná
ruce mi padají do klína...

tak hledím z okna a lidská něha
obtáčí jako had rajský strom
krajina stmívá se neprodleně
krajina, promlouvá duší k ženě...

tak hledím z okna a lidská něha
obtáčí jako had bedra tvá
utichá - stmívá se - zhasíná...

K.

Kam dál